Informace o soukromí

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

„Coby umělci musíme stále častěji vybalancovat různé zájmy“

03.08.2018

Andreas Homoki, ředitel Curyšské opery, vede jeden z nejrenomovanějších operních domů na světě a čas od času se ujme i role operního režiséra. V následujícím interview mimo jiné vysvětluje, nakolik má při své práci volnou ruku.

original

Jste ředitelem jednoho z nejlepších operních domů na světě a občas se chopíte i role operního režiséra. Co považujete za náročnější?
Jako režisér čelím obrovským nárokům jak po lidské, tak také po umělecké stránce a musím se také potýkat s odporem a kritikou. Vedu dialog s vystupujícími a musím být spontánní a flexibilní. Ve své roli ředitele operního domu mám od toho všeho trochu větší odstup. Spousta věcí se plánuje s velkým předstihem. Probíhají zde procesy a máme u nás doby realizace a smlouvy.

Znamená to také, že máte jako režisér větší svobodu než jako ředitel operního domu?
Jistě, ačkoli se také stále musím přizpůsobovat novým situacím stejně jako filmový režisér, který doufá, že bude pěkné počasí, když přiletí hlavní postava při scéně na pláži. Mohu rozhodovat o všem, ale vždy při tom platí určitá omezení. Stále se tak musím sám sebe ptát, zda se mi opravdu podaří dosáhnout toho, co jsem si předsevzal, nebo zda potřebuji plán B. Jako ředitel operního domu jsem více svázán vnějšími omezeními kvůli dlouhodobému plánování a smlouvám.

„Pokud přemýšlím o plánu B příliš brzy, nikdy se mi nepodaří dosáhnout mého původního plánu A.“

Máte vždy v rukávu plán B?
Ve své práci se při přípravě operních představení nesetkávám pouze se spoustou pozitivních sil, ale často také se silnými odstředivými silami. Musím to nějak ustát. Kdybych příliš brzy začal uvažovat o plánu B, nikdy by se mi nepodařilo dosáhnout mého původního plánu A. Tohle všechno však může být korunováno úspěchem pouze tehdy, když je celá koncepce spojena s přesvědčivou myšlenkou a každému umožním, aby se na této myšlence podílel. Jsem toho názoru, že lze dosáhnout mnohem lepších výsledků tím, že zapojím a motivuji ostatní, než kdybych si hrál na velkého šéfa s povýšeným přístupem. V umělecké sféře nestačí odvést práci méně než na maximum.

Jak posuzujete, zda se vám podařilo dosáhnout maximálního výkonu: potleskem nebo velikostí publika?
Prvotního úspěchu dosáhnete, pokud vás obecenstvo odmění bouřlivým aplausem. Ale ekonomický úspěch je stejně tak důležitý. A je dokonce téměř důležitější vzbudit představu, že operní dům funguje úspěšně. Opravdu úspěšní jste pouze tehdy, pokud lidé, kteří naši činnost nesledují přímo, také vědí o našem úspěchu.

Často inscenujete také klasická díla. Jak velkou uměleckou svobodu máte u slavných titulů?
Opera je něčím, co má nejdříve pouze podobu partitury. Uvedení na scénu zahrnuje zásadní proces překladu a interpretace. Spousta děl je starých přes 150 let. Proč by měl i dnes někdo chtít shlédnout takové dílo? Uvádíme díla, jejichž jádro zůstává nadčasové a jež obsahují příběhy, které dokážou i současnému divákovi něco sdělit. Musíme vzít toto jádro a zasadit je do současného kontextu. Umělecká svoboda však končí v případě, že by obsah zpívaného neodpovídal tomu, co se odehrává na jevišti.

Jak tedy můžete i v dnešní době stále překvapovat diváky? Musíme zvolit výstřednější a propracovanější přístup než dříve?
Jako umělci musíme stále častěji vybalancovat různé zájmy a snažit se naplnit jak požadavky částí publika, které chce vždy vidět to, co tolik miluje, tak také požadavky zástupců odborného tisku a operního světa, kteří volají po nových interpretacích. Někdy nás tato rozdílná očekávání doslova „semelou“. Mým cílem je natolik uchvátit publikum celkovým zážitkem z operního představení, že při tom diváci zapomenou, že se vůbec jedná o operu. Toto je popravdě tou nejvyšší ambicí, která je však dosažitelná.

„Mým cílem je natolik uchvátit publikum celkovým zážitkem z operního představení, že při tom diváci zapomenou, že se vůbec jedná o operu. Toto je popravdě tou nejvyšší ambicí, která je však dosažitelná.“

Když se bavím o opeře s dalšími mladými lidmi, stále cítím jejich obavu vstoupit do tohoto svébytného světa. Jakým způsobem se snažíte odstranit nálepku, že návštěva operního domu je určena výhradně pro společenskou elitu?
Chci, aby opera zůstala přístupná i přes svou komplikovanost. To zahrnuje stálou snahu o věrohodnost a pochopitelnost. Pokud si před zhlédnutím operního představení zjistíte něco bližšího o daném titulu, pak si z toho odnesete hlubší zážitek. Ale představení by pro vás mělo být zajímavé a zábavné i bez jakýchkoli předchozích znalostí. Opera má své vlastní kouzlo, které je třeba každý večer ukázat.

Téměř deset let jste pracoval jako operní režisér na volné noze. Musel jste se po vstupu do zaměstnaneckého poměru vzdát některých ze svých dřívějších svobod?
Nebylo to nezbytně nutné. Pokud inscenuji tři díla ročně na volné noze, pak je každé z nich uměleckou výpovědí. Pokud však pracuji jako ředitel operního domu, mohu své prohlášení opřít o širší základy. Právě to mě přitahovalo na práci ředitele operního domu. Jako ředitel operního domu si také mohu dovolit během roku inscenovat méně oper. To mi umožňuje vyčistit si hlavu. Pokud uvádíte opery jako na běžícím páse, může se stát, že u vás dojde k syndromu vyhoření.

„Tanečníci často končí svou kariéru kolem pětatřiceti nebo nejpozději ve 40 letech. Jsou si toho vědomi již od začátku. Pro svou práci proto musí být opravdu zapálení.“

Někteří z vašich zaměstnanců mohou sotva vykonávat svou profesi až do důchodového věku běžného v této branži, zatímco jiní pracují ještě po mnoho následujících let. Je život po odchodu do penze pro vás v operním domě palčivou otázkou?
S tímto problémem se potýká každý. Ale doba „pověšení řemesla na hřebíček“ se značně liší v závislosti na konkrétní profesi. Tanečníci často končí svou kariéru kolem pětatřiceti nebo nejpozději ve 40 letech. Jsou si toho vědomi již od začátku. Pro svou práci proto musí být opravdu zapálení. Basisté nebo dramatičtí barytonisté často dosahují svého vrcholu teprve po čtyřicítce. Jejich hlasy potřebují určitou vyzrálost, zatímco sopranisté svého vrcholu dosáhnou daleko dříve.

Jak dlouho byste ještě chtěl pracovat?
Jako ředitel operního domu odejdu do penze kolem pětašedesáti. V určitém okamžiku musíme všichni uvolnit místo mladším. Ale i pak bych rád inscenoval jednu nebo dvě opery ročně. Nechci této práce úplně zanechat příliš brzy.

Rozhovor: Fabienne Strobel, úsek Korporátní odpovědnosti a komunikace ve společnosti Swiss Life

Líbí se Vám článek? Sdílejte!

Informace o sociální angažovanosti společnosti Swiss Life

Swiss Life podporuje vybrané švýcarské instituce, které prosazují sebeurčení a sebevědomí. Všechny tyto instituce aktivně působí v oblasti kultury, ochrany životního prostředí, výzkumu, vědy a vzdělání. Swiss Life také podporuje rozvoj v místě svého sídla a má ve Švýcarsku dvě vlastní nadace: „Perspectives Foundation“ a „Anniversary Foundation for Public Health and Medical Research“.


Curyšská opera je jednou z deseti institucí, které společnost Swiss Life Switzerland finančně podporuje jako instituci sídlící ve stejném městě.
Swiss Life je projektovým partnerem tohoto operního domu, a to konkrétně vybraných formátů Klubu mládeže, který organizuje různé akce a workshopy pro děti a mládež.

original

O Andreasi Homokim

Andreas Homoki (58) vyrostl v Německu jako syn hudebníků maďarského původu. Poté, co vystřídal různá působiště, pracoval mnoho let jako hlavní operní režisér a ředitel Komické opery Berlín. Do Curyšské opery nastoupil v roce 2012 jako nástupce Alexandra Pereiry a od té doby uvedl na scénu opery, jako jsou Fidelio, Lady Macbeth Mcenského újezdu nebo Bludný Holanďan a v současnosti je podepsán pod premiérou opery Lunea, která slaví velký úspěch. S pomocí nových formátů akcí, jako např. živého přenosu z náměstí Sechseläutenplatz pod názvem „Opera pro všechny“, dětských oper a uvedení do problematiky jednotlivých děl před pořádáním představení, se snaží nadchnout pro operu nové publikum a rozptýlit obavy ze světa opery. S manželkou a dospívajícím synem žije u Curyšského jezera.

Curyšská opera

Se svými přibližně 1110 místy k sezení je Curyšská opera nejmenším z nejvýznamnějších světových operních domů. Patří k nejlepším operním domům na světě a v roce 2014 byla v rámci udělování cen International Opera Awards oceněna jako nejlepší operní společnost roku. Její repertoár tvoří populární díla, vystupují zde slavní pěvci, program je pravidelně obohacován o nové tituly a konají se zde dětské opery a baletní představení.

×