Informace o soukromí

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

„Je mi jedno, co si o mně lidé myslí”

14.03.2019

Byla ikonou éry Swinging Sixties, období britské kulturní revoluce v 60. letech minulého století. Poté i kvůli problémům s drogami skončila na ulici. Dnes však 71letá Marianne Faithfullová stále tvoří hudbu, která sklízí ocenění. Velkolepá dáma rokenrolu hovoří o životě na rozhraní sebedestrukce a sebeurčení.

original

Marianne, ve věku 71 let jste nedávno vydala vaši 21. desku s názvem Negative Capability. Co na ní máte nejraději?
Je velmi upřímná, asi nejupřímnější ze všech mých desek. To samozřejmě neznamená, že by mé předchozí desky nebyly upřímné, to rozhodně byly. Ale s věkem jsem se naučila nezaobírat se tím, co si o mně ostatní myslí nebo říkají. Už mi na tom nezáleží. Takže jsem se konečně zbavila pocitu, že si musím věci nechávat pro sebe. Je to velmi osvobozující.

Opravdu jste měla ten pocit?
Rozhodně! Čím více toho o sobě prozradíte, tím jednodušší je pro ostatní na vás zaútočit nebo vás nějak zaškatulkovat. Musíte být velmi opatrná.

Zejména když jste středem pozornosti už od svých 17 let.  Londýn šedesátých let minulého století vás oslavoval jako zpěvačku s andělským hlasem, ale pak vás líčili jako symbol úpadku. Symbol z vás ostatně dělali celý život: symbol nevinnosti, neřesti, závislosti, úpadku, přežití… Jak si člověk dokáže najít vlastní cestu, když ho ostatní neustále škatulkují?
Je to nesmírně těžké. Lidé si do vás promítají hodně ze sebe. Obzvláště, jste-li navíc žena ve světě popu, ještě k tomu v té době. Nebyla jsem jediná, komu se to stalo. Například Yoko Ono si protrpěla minimálně to samé, co já. Když se dala dohromady s Johnem Lennonem, neustále musela čelit útokům, protože lidé si mysleli, že pro něj není ta pravá. Jako kdyby to byla jejich věc!

Okolnosti vašeho objevení také hodně napovídají o tom, jak moc tehdy rozhodovali muži.
Ano, bylo to na večírku. Andrew Oldham, producent Rolling Stones, se zeptal mého tehdejšího přítele: „Umí zpívat?“ Odpověděl: „Nevím, ale myslím, že je v pohodě!“ A pak mi domluvili schůzku, jako kdybych tam vůbec nebyla. Jen jsem tam celou dobu stála stranou od nich.

A štvalo vás to?
Tehdy se zkrátka na ženy nenahlíželo jako na bytosti s mozkem. Tak to prostě bylo.

První hit, As Tears Go By: Marianne Faithfull, 1964.

Pak jste nahrála píseň As Tears Go By, kterou pro vás napsali Mick Jagger a Keith Richards, a stala jste se slavnou. Tu píseň jste zařadila i na své nejnovější album. Jaké bylo nahrávat ji znovu po všech těch letech?
Původně jsem ji tam vůbec nechtěla, ale teď jsem ráda, že tam je. Celkem jsem ji v životě nahrávala třikrát a pokaždé to bylo ve velmi odlišných obdobích života. A pokaždé jsem ji vnímala jinak.

Když už se bavíme o životních obdobích, vy sama jste zažila těžká období. Éra „Swinging Sixties“ pro vás skončila závislostí na drogách, a dokonce jste se na několik měsíců ocitla na ulici. Jak k tomu došlo?
Chtěla jsem pryč. Pryč od matky, pryč od Stonů, pryč od celé společnosti. V mládí jsem četla román Nahý oběd a pomyslela jsem si, že bych se podle něj měla v životě řídit. Když jsem se později spřátelila s autorem knihy Williamem Burroughsem a řekla jsem mu to, strašně se smál. „Takhle jsem to nechtěl!“

A když si všichni mysleli, že jste zmizela nadobro, vrátila jste v roce 1979 s albem Broken English, první deskou od roku 1964, a nastartovala zbrusu novou kariéru. Dalo by se to považovat za první velký krok k vašemu sebeurčení?
Rozhodně to pro mě byl zlom. Tohle album je pro mě nesmírně důležité. Zachránilo mi život. Byl to první pokus, kdy jsem se doopravdy snažila odhalit sama sebe.

The Ballad Of Lucy Jordan z comebackového alba Broken English: Marianne Faithfull, 1979.

Jednou jste napsala: „Myslela jsem, že umřu, že to je moje poslední šance nahrát desku. Ukážu vám parchantům, kdo vlastně jsem.“
Tak jsem to cítila. Těmi parchanty jsem myslela tisk.

Který vás nikdy nepochopil?
Ano, stejně jako většinu z nás. I když z recenzí na Negative Capability mám pocit, že konečně pochopili, kdo opravdu jsem. Ale už je stejně pozdě, protože – jak jsem říkala – už je mi to jedno. Ale samozřejmě mě to určitým způsobem těší.

Před třemi lety jste utrpěla vážné zranění zad a od té doby žijete v bolestech. Proč i navzdory tomu dále tvoříte?
Když nepracuji, tak nejsem šťastná, neprospívá mi to. Když jsem kvůli tomu zranění byla schopná jen ležet v posteli, začala jsem psát nové písničky a pomohlo mi to.

The Gypsy Faerie Queen z nejnovějšího alba: Marianne Faithfull, 2018.

Takže je pro vás hudba jakousi terapií?
Ne, to ne! Terapie je terapie a psaní písniček je psaní písniček. Jsou to dvě odlišné věci. Lidé v tom zkrátka hledají až moc.

Ale na novém albu se vyrovnáváte s celou řadou věcí. Například ztrátou dobrých přátel.
To ano, ale to je proto, že píšu o věcech ze svého života. A v něm jsem během posledních let bohužel ztratila hodně dobrých přátel. Ale to v mém věku není nic překvapivého.

Cítíte se sama?
Žiju sama, ale mám přátele, které miluju. Jsem sice sama, ale nejsem osamělá.

Máte nějaké výčitky?
Ani ne, nejsem zrovna nostalgický člověk. Moc se neohlížím zpátky. Co bylo, bylo, už to není skutečnost.

Líbí se Vám článek? Sdílejte!

original

Stará dáma rock 'n' rollu

Marianne Faithfullová (71) zahájila svou pěveckou kariéru před více než padesáti lety. Zpěvačka pocházející z rodiny z londýnské střední vrstvy nahrála svůj první hit v roce 1964. Byla to balada As Tears Go By, kterou pro ni napsal její tehdejší přítel Mick Jagger společně s Keithem Richardsem. Okamžitě vešla v povědomí jako nadějná mladá hvězda a sexsymbol. Později opanovaly titulní stránky novin její problémy s drogami. Až s comebackovým albem Broken English z roku 1979 ji kritika začala brát vážně. V osmdesátých letech také odstartovala úspěšnou hereckou kariéru. Nedávno vydala své zatím poslední album Negative Capability, vynikající desku, kterou zpěvačka žijící střídavě v Irsku a v Paříži nahrála s hosty, jako je např. Nick Cave.

×