Informace o soukromí

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Revoluce dlouhověkosti

16.11.2016

Lidé nikdy nežili déle než nyní. Dnešní dlouhé životy jsou přitom poslední kapitolou v příběhu dlouhověkosti, který se píše především v posledních dvou stoletích. Prodlužování života však není zcela pravidelné. Extrémní události ve společnosti, například války či epidemie nárůst přerušily nebo zcela otočily. Základní trend ale zůstává i nadále vzestupný.

  • Očekávaná délka života při narození je v rozvinutých zemích nejvyšší v historii. Ve srovnání se začátkem 19. století žijeme dnes dvakrát déle.
  • Důvodem zvyšování délky dožití byla dlouhá léta prevence předčasných úmrtí. Od 70. let se však zvyšuje především kvůli klesající úmrtnosti důchodců. Osmdesáti, devadesáti i sta let se dožívá stále více lidí.
  • V pozdních obdobích života je většina lidí schopna žít samostatně, i když často ne bez chronických nemocí.
  • Společnost má před sebou příležitost a zároveň výzvu pomoci těmto lidem prožít dodatečný čas co nejlépe.
     
original

Lidé nikdy nežili déle než nyní. Dnešní dlouhé životy jsou přitom poslední kapitolou v příběhu dlouhověkosti, který se píše především v posledních dvou stoletích. Jedním způsobem, jak tento proces pochopit, je podívat se na průměrnou délku života žen. Ty se ve vyspělých zemích dlouhodobě dožívají vyššího věku než muži. Například v Česku tak dnešní novorozené dívky v průměru čeká 82 let života. Chlapci se rodí se statistickým předpokladem prožít o šest let méně.

Archeologické důkazy a historické dokumenty ukazují, že délka lidského života se po tisíciletí pohybovala mezi 25 a 35 lety. V polovině 19. století v některých evropských zemích zaznamenáváme vyšší hodnotu, okolo 45 let. Prudký růst začal právě tehdy. Průměrně o 2,5 roku za každé desetiletí. V současnosti se tak například průměrná Japonka dožije 87 let. U mužů prodlužování života probíhá vždy s určitým zpožděním.

original

„Prodlužování života však není zcela pravidelné. Extrémní události ve společnosti, například války či epidemie nárůst přerušily nebo zcela otočily. Základní trend ale zůstává i nadále vzestupný,“ říká proděkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a sociolog Petr Soukup.

Různé kořeny dlouhověkosti

Délka života roste již mnoho desetiletí podobným tempem. Příčiny jejího zvyšování se však v průběh času měnily. Výslednou řadu částečně se překrývajících důvodů můžeme pozorovat na příkladu takřka libovolné země.

Z pohledu předčasného úmrtí byl dlouhodobě ještě po velkou část minulého století, zdaleka nejnebezpečnější hned první rok života. Například ve Francii poklesla novorozenecká úmrtnost pod 10 procent až někdy ve 20. letech minulého století. To už bylo číslo, které ve srovnání s předchozími dekádami představovalo velké zlepšení.

Lepší strava, veřejné zdravotnictví a efektivnější lékařská péče se v průběhu 19. a 20. století podílely na eliminaci velké většiny kojenecké úmrtnosti v rozvinutých zemích. A pokrok pokračuje: v Česku, ale třeba i Německu, Rakousku i Švýcarsku zemře dnes mnohem méně než jedno dítě z 250. Již kolem roku 1905 tak cesta k dalšímu prodloužení průměrné délky dožití tímto směrem nevedla.

Většina následujícího vývoje je zásluhou snižující se úmrtnosti dospělých v produktivním věku mezi 40 a 65 lety. Hlavní roli měla hlavně po druhé světové válce. V tom čase již vliv kojenecké úmrtnosti ustoupil do pozadí.

Ačkoliv šlo o dobrou zprávu, náš život se ve skutečnosti příliš neprodlužoval. Lidé sice neumírali mladí a díky tomu se víc lidí statisticky dožívalo vyššího věku. Toho ale podstatná část populace běžně dosahovala již předtím, zvýšil se jen jejich počet. Hranice našeho života se neposouvaly. Počet stoletých se nezvyšoval.
 

Limit našeho života

Vysvětlením přijímaným biology i demografy bylo, že existuje určitý horní limit, po jehož dosažení již lidská těla nedokáží žít. Růst průměrné délky života se tak měl zastavit ve chvíli, kdy medicína více lidem dovolí se tomuto limitu přiblížit. Biologická omezení by nám ale podle této teorie neumožnila žít ještě déle.

„Až do roku 2000 to byl takřka všeobecně přijímaný fakt. Stovky let trvající konsenzus byl překonán až takzvanou revolucí dlouhověkosti ve vyspělých zemích,“ říká Jean Marie Robine, ředitel výzkumu Francouzského národního institutu výzkumu zdraví a zdravotnictví.

Ačkoliv to nejprve demografům nebylo zcela zřejmé, situace se začala měnit již někdy v 70. letech minulého století. „Za růst očekávané délky života v posledních dekádách může především snížení úmrtnosti osob nad 65 let,“ vysvětluje James Vopel, spoluzakladatel Institutu Maxe Plancka pro demografický výzkum. Dochází podle něj rovněž ke zlepšování zdravotního stavu. Lidé se důchodového věku dožívají zdravější, zejména díky zdravotnickému pokroku v boji proti nemocem, kterými starší obvykle trpí. Jde například o kardiovaskulární choroby nebo rakovinu.

„Za růst očekávané délky života dnes může snižování úmrtnosti osob nad 65 let.“
original

Profesor James Vaupel, spoluzakladatel Institutu Maxe Plancka pro demografický průzkum v Rostocku

Tato fáze s sebou přinesla dvě velké změny. Za prvé: dochází k posunu věku, v němž je úmrtí nejběžnější. Na příkladu Švýcarska od dvacátých do sedmdesátých let vidíme zvýšení o celých pět let – ze 75 na 80. Od roku 1970 však očekávaná délka života stoupá až na 89 let stálým tempem a zvyšovala se i hranice věku, kterého se dožívá více než hrstka lidí.

V řadě evropských zemí se počet stoletých každou dekádu zdvojnásobuje. Podle profesora Vaupela lze tak očekávat, že většina lidí, kteří se dnes ve vyspělých zemích narodí, se již dožije sta let.

Vzestup čtvrtého věku

Revoluce dlouhověkosti vyvrátila dlouho zastávané statistické předpoklady. „V podstatě rozbíjí všechny naše koncepty úvah o životě,“ poznamenává Robine. Průběh našeho života se tradičně dělil na tři části: dětství a mládí, produktivní dospělost a stáří. Tento způsob uvažování se zdál životaschopným po staletí.

„Dnes již však nefunguje. V jedné rodině mohou být čtyři generace a společnost zažívá jakýsi ‚čtvrtý věk‘. Jde v podstatě o novou, dříve neznámou fázi života – vedle dětí, dospělých a starých máme nejstarší z nejstarších,“ vysvětluje Robine.

Jsou to však léta aktivní a zdravá, nebo jen nevítané roky navíc plné nemocí? Definujeme-li zdraví jako absenci nemoci, platí to druhé. „Hodnoty se liší, ale statistiky EU vesměs odhadují, že více než 80 procent lidí starších 65 let má alespoň jeden chronický zdravotní problém. Může jít ale o falešné dilema. Mnoho chronických zdravotních potíží lze díky moderní zdravotní péči dobře zvládnout a mají jen malý nebo žádný vliv na samostatnost člověka,“ říká Petr Soukup.

Lidé jsou dnes robustnější, méně křehcí. K úmrtím spojeným se stářím dochází později a v takové situaci je třeba znovu definovat, co znamená být zdravý.

„Revoluce dlouhověkosti vyvrací dlouho uznávané statistické předpoklady. V podstatě rozbíjí všechny naše koncepty úvah o životě.“
original

Jean Marie Robine, ředitel výzkumu Francouzského národního institutu výzkumu zdraví a zdravotnictví

Podle Vaupela je lepším měřítkem zdraví ptát se, jak se lidé o sebe umí postarat: „Dokážou sami bydlet? Obléci se? Umí se najíst? A jsou schopni samostatně a jasně myslet?“ Podle tohoto měřítka se léta zdravého života prodlužují spolu s celkovou délkou života.

U nejvyšších věkových kategorií přitom není jasné, jak prodlužování života ve zdraví zkoumat. Důvod je jednoduchý, donedávna jich bylo příliš málo. Zdravotní situaci lidí na hranici dnešní délky života vědci dále zkoumají. Jedno je zřejmé, prodlužuje se doba, kdy lidé mohou žít aktivně a nezávisle na ostatních.

Žít až za hranice

Počet občanů v důchodovém věku se stále zvyšuje. Je proto na místě se ptát, kam až očekávaná délka života může vyrůst. Přesnou odpověď neznáme. Zatím ale můžeme předpokládat pokračování současných trendů. „Nevidím žádný přesvědčivý důkaz, že se blížíme k novému limitu délky života a ani žádný biologický důvod, proč by měl nějaký limit existovat,“ říká Vaupel.

I bez nových objevů ve zdravotnictví lze skutečně očekávat další stabilní růst. Na očekávanou délku života navíc mají další faktory ovlivněné lepší výživou a zdravotnictvím: například podmínky mateřství nebo v raném dětství.

Jak ale let navíc využijeme? Můžeme se těšit z volného času, možnosti budovat hlubší vztahy se svou rodinou nebo si prodloužit svou kariéru. A v této oblasti již změny hledat lze. Zapojení lidí mezi 65 lety a sedmdesátkou do pracovní síly roste. Na další vývoj budou mít velký vliv vládní politiky.

Nové podmínky vytvořené dlouhověkostí nás zastihly nepřipravené. „Když přemýšlíme o stáří, představíme si své rodiče a prarodiče. Neuvědomujeme si však, že sami budeme zdravější,“ popisuje Vaupel. Tvůrci vládních i soukromých politik stále přemýšlí ve třech generacích: mladí, pracující, senioři. Novému, čtvrtému věku, ještě musíme obsah stále dodat. 

Líbí se Vám článek? Sdílejte!

2,5
Od poloviny 19. století se světová průměrná očekávaná délka života zvyšovala každé desetiletí o 2,5 roku.
1905
Již kolem roku 1905 přestala snižující se kojenecká úmrtnost přispívat k prodlužování průměrné délky našeho života.
80 %
Odhady se liší, ale podle statistik EU má až 80 procent lidí v důchodovém věku chronický zdravotní problém. V samostatnosti jim však bránit nemusí.
×