"Jdu taky, i když nejsem pozvaná."

Od Vaší výhry v prestižní Prix Goncourt před čtyřmi lety se z vás stala světoběžnice. Jak jste potom prožívala dvouměsíční zákaz vycházení ve svém vesnickém domě v Normandii?
Jako většina lidí jsem měla dobré a špatné dny. Ze začátku jsem byla k ničemu, nešlo mi přemýšlet, ani pořádně nic dělat. Ale Dostojevskij měl pravdu, dokážete si zvyknout na všechno. Dokonce jsem si to občas užívala. Jak jste již říkal, v posledních letech jsem hodně cestovala a nahromadila spousty projektů, a najednou jsem měla možnost strávit velkou spoustu času se svými dětmi.

Vaše novely a eseje se zabývají nezávislostí žen. Krize vždy měnily roli žen. Jakým směrem se budou ženy vyvíjet tentokrát?
Upřímně, netuším. Spisovatelé nejsou jasnovidci, ale takové události určitě primárně oslabují ženy, menšiny a chudé. Během sociálních a ekonomických krizí jsou práva žen zpochybňovány a boj za emancipaci je najednou druhořadý. Proto musíme být v příštích měsících ostražití, abychom neudělali krok zpět.

Vy sama jste byla hrubě napadena, protože jste v deníku Le Monde zveřejnila svůj deník z karantény. Vidíme tady první znamení odporu?
Komentáře neuvěřitelně pohrdaly ženami. Říkaly, že jsem umělá, povrchní, že bych trávila většinu času čtením dětem a procházením se po polích tulipánů. Někteří mě dokonce porovnávali s Marie Antoinette, jako bych to, co mám, vzala někomu jinému.

V jakém smyslu?
Mysleli to tak, že nemám právo zveřejňovat své myšlenky, protože jsem buržoazního původu a odtržená od reality. V jejich očích se mohou vyjadřovat jen oběti a trpící lidé, jenom ti „opravdový lidé“, což je skupina, kam nepatřím. To jsou klasické argumenty populistů a demagogů. Přesně takto na mě útočili islamisté v Maroku, kde jsem připravovala kampaň za práva žen: „Jsi buržoust, tak buď zticha a jdi, odkud jsi přišla.“

Jak se s takovými útoky vypořádáváte?
Nejde o mě, pro mě jako spisovatelku a ženu je důležité, aby měl každý právo se vyjádřit. Chtěla bych povzbudit všechny ženy, aby neměly strach se ozvat. Věřím, že možnost svobodně se vyjadřovat, je cestou k opětovnému získání důstojnosti. Každý pokus o umlčení ostatních mi připadá velmi nebezpečný.

Mlčení je hlavním problémem ve Vaší domovině. Ve své eseji Sex and Lies píšete, že lidé v Maroku jsou v podstatě nuceni vládou žít dvojí život – pravdivý doma, oproti lživému, který žijete veřejně. Motivoval Vás tento nesoulad k psaní?
Určitě. Vyrostla jsem v zemi, kde vás vaši rodiče nabádají ke lhaní. Říkají: „Neříkej ve škole, že doma pijeme alkohol, že neslavíme různé náboženské svátky a že je tvoje teta vdaná s mužem jiného vyznání.“ Když jsem byla malá, tak mě to štvalo, protože kvůli tomu působil celý venkovní svět strašně nebezpečně. Kvůli tomu jsem vždy tam venku chtěla žít, chtěla jsem nahlas říci, co si myslím a kdo jsem. Nechtěla jsem cítit stud.

V novele The Country of Others vyprávíte příběh své babičky z Alsaska, která se po II. světové válce přestěhovala s Vaším dědečkem do Maroka. Proč jste napsala tuto knihu o své babičce?
Řekla bych, že je to spíše kniha o charakteru vytvořeném představivostí z mých mladých let na základě příběhů, které mi babička vyprávěla. Byla to skvělá vypravěčka a silná, impozantní žena. Byla nadčasová, protože dokázala říct „ne“, postavit se nespravedlnosti a bojovat za to, co chtěla. Taky byla vtipná - když měl přijít člověk, kterého pokládala za nudného, dala kbelík vody nad dveře.

Co je ve Vaší novele zajímavé, jsou různé přístupy žen k životu. Vaše prababička je omezována, sestra se chce volně pohybovat jako Evropanka a Vaše babička si uvědomuje, že musí za to, co považovala ve Francii za normální, ve svém novém domově bojovat.
To je pravda. Konec čtyřicátých let je v tomto ohledu velmi zajímavý. Byla to doba, kdy marocké ženy přišly poprvé do kontaktu s evropskými hodnotami a nacionalisti prohlašovali, že svobodné Maroko potřebuje také svobodné ženy. Moje babička už tuhle svobodu měla. Když například děda chtěl někam jít s kamarády, tak zahodila zástěru, běžela za ním a se silným alsaským přízvukem řekla: „Jdu taky.“ On z toho vždy šílel, ale to jí neodradilo.

Vzbudilo to ve Vás touhu žít život po svém?
Ano, myslím, že by se tím dalo definovat moje pojetí feminismu – jdu taky, i když nejsem pozvaná, chci tam být, chci se zúčastnit, ulice je i moje.

Vaše babička se dokázala postavit sama za sebe v cizí zemi. Vy žijete mezi dvěma zeměmi a kulturami. Nejste vždycky tak trochu na okraji? Je to pro Vás spíš prokletí, nebo svoboda?
Vždy jsem žila v cizí zemi a vždy jsem se cítila tak trochu jiná. Občas je to určitě prokletí. Zajímalo by mě, jaké to je být někde pevně zakořeněná a cítit, že tam patřím. Ale taky to znamená svobodu. Hlavně pro psaní, protože nejsem vázáná žádnou loajalitou.