Bývalý profesionální cyklista Ján Svorada vyhrál během své bohaté kariéry tři etapy na Tour de France, pět etap na Giro d'Italia a tři etapy na Vueltě, triumfoval na jedenácti etapách Grand Tour a patřil mezi elitní světové sprintery. Dnes je neméně úspěšným podnikatelem. Kromě obchodních aktivit ve společnosti Nassa, zabývající se dovozem a distribucí cyklistické obuvi SiDi, a firmách XCR a Svorada, zabývajících se prodejem cyklistického zboží, využívá svých zkušeností k občasnému spolukomentování závodů kol v České televizi a k pořádání cyklistických eventů.
Počátky vaší úspěšné cyklistické kariéry sahají do vašich dvanácti let. Bylo pro vás kolo jasná volba, nebo jste zkoušel i jiné sporty? Proč pak padla volba na cyklistiku? Měli rodiče radost, že mají doma cyklistu?
Velkou roli hrály určitě geny, tatínek byl totiž československým reprezentantem v cyklistice. Jel dokonce i Závod míru a posléze působil jako trenér. Měl jsem tedy ke kolu blízko.
Tatínek mě však zpočátku směřoval jinam, považoval totiž cyklistiku za náročný sport. Takže mé sportovní začátky jsou spojené s hokejem. Dokonce jsem hrál rok a půl za bratislavský Slovan. Zjistil jsem však, že mě kolektivní sport moc nebaví a spíše mě to táhne k individuálnímu sportu. K cyklistice jsem měl, jak už jsem říkal, nesporně vlohy. Proto jsem svou další sportovní kariéru spojil s ní. I když – jak jsem záhy zjistil – silniční cyklistika není příliš individuální, ale spíše kolektivní sport.
Tatínek byl samozřejmě rád, že jsem se našel v cyklistice, a podporoval mě. Maminka zpočátku moc nadšená nebyla – to víte, silniční lišeje, nehody… Ale z mé profesionální kariéry měli radost oba.
První velký závod jste vyhrál ve 21 letech – byl to ve své době legendární Závod míru. Byl to zásadní zlom v kariéře?
Určitě to zásadní zlom byl. Když jsem začínal, nebyl jsem ten typ, který hned vyhrává. Řada kluků v mé věkové kategorii byla fyzicky daleko vyspělejší. Takže to chvíli trvalo, než se dostavily úspěchy. Začal jsem vyhrávat menší závody a na mistrovství světa juniorů jsem byl pátý.
Závod míru byl v tehdejším východním bloku samozřejmě naprostá špička. Vítězství v něm bylo maximum, kterého mohl cyklista dosáhnout. A otevřelo mi to cestu k profesionálům. Jakmile totiž padla železná opona, získal jsem i díky tomuto vítězství profesionální smlouvu.
Co rozhodlo o tom, že jste se stal sprinterem? Fyzické dispozice, nebo to byla vaše vysněná role či touha vyhrávat?
Nepochybně to byly mé fyzické dispozice. Hned od začátku jsem míval v této disciplíně navrch. A když vám něco jde, tak to rozvíjíte. Takže má role sprintera byla jasná. A samozřejmě vítězství vás nakopnou, abyste se dál zlepšoval.
Když se řekne Ján Svorada, většinou se jedním dechem dodává: vítěz tří etap na Tour de France. Jednou z nich je i ikonická etapa s dojezdem na Champs-Élysées. Bylo těžké ji vyhrát?
Je to dáno tím, že devadesát procent cyklistické sezony je tvořeno Tour de France. Je to největší závod, který je médii a veřejností sledován nejvíce. Zkrátka je to největší událost v roce. Můžete vyhrát deset nebo dvacet jiných závodů, a nebude se o tom vědět tak moc, jako když vyhrajete Tour de France
Samotné vítězství je i výsledkem toho, že v tu chvíli do sebe zapadlo vše tak, jak mělo. Byl jsem v dobré kondici, měl jsem dobrou pozici v pelotonu. Ale musíte si uvědomit, že je za tím x let práce. Už jen dostat se na Tour de France není vůbec jednoduché. Samotné vítězné etapě, jejíž dojezd v televizi vypadal naprosto jednoduše a hladce, předcházely tři týdny úmorné dřiny. Nepřálo nám počasí, byl jsem nachlazený, v některých etapách jsem dokonce nevěděl, zda je dojedu v limitu.
Předcházely tomu tedy těžké etapy, které jsem musel absolvovat, abych měl nakonec příležitost bojovat o vítězství. Samozřejmě Tour de France vás velmi zviditelní, víc než kterýkoliv jiný závod. Ale paradoxně jsou vítězství, kterých si osobně cením možná ještě víc. Jsou to třeba závody, kde byl úplně jiný favorit než já. Například závody, kde byl dojezd do kopce a favority byli spíše vytrvalci. Ale mně se je podařilo porazit a podat daleko větší fyzický výkon než např. při dojezdu v Paříži.
Považujete Tour de France za svůj nejobtížnější závod, nebo je jím nějaký jiný?
Tour de France je nepochybně oblíbený, důležitý a jedinečný závod, který mám velmi rád. Ale např. Giro d'Italia nebo Vuelta jsou daleko těžší závody. Velkou roli hraje také kondice. I těžký závod může být na pohodu, ale když se trápíte, nemáte formu, jste nemocný, může dát i zdánlivě lehký závod hodně zabrat. Není to tady tak ani o profilu závodu, klíčová je forma.
Pro každého profesionálního sportovce je fatální záležitostí úraz. Bál jste se zranění? Potkalo vás?
Pády k cyklistice patří. Je třeba se s tím vyrovnat a nesmíte se jich bát, ale na druhou stranu je třeba z nich mít respekt. Za svoji kariéru jsem spadl x-krát, naštěstí to nikdy nebylo fatální. Jen pár zlomenin. Ale například kvůli zlomenině malíčku jsem jednou odstoupil z Tour de France. Pro mě je zdraví na prvním místě a nemyslím si, že je nutné dojet závod za každou cenu. Je lepší se dát zdravotně do kupy a připravit se na další závod než riskovat zdraví.
Někdy se setkáme se speciálním – pro laiky možná úsměvným – pojištěním sportovních hvězd (nohy fotbalistů apod.). Měl jste nějaké speciální pojištění nebo vůbec nějaké pojištění?
Pojištění jsem samozřejmě měl. Člověk nikdy neví a fatální pád by také mohl znamenat konec kariéry. Ale nebylo to nějaké speciální pojištění na extra velké peníze. Bylo součástí mé profesionální smlouvy.
Jako profesionální silniční cyklista jste po celou dobu zůstal věrný jediné italské stáji. To není moc obvyklé. Co bylo důvodem?
Já jsem nikdy neměl agenta, všechny kontrakty jsem si domlouval vždy sám. Ale ten důvod, proč jsem nezměnil tým, je to, že mi v něm bylo zkrátka dobře. Vyhovovala mi jakási rodinná atmosféra, která v něm panovala. Měl jsem velmi dobré vztahy s manažery týmu, ale i s partnery z řad sponzorů. Tým se však samozřejmě za tu dobu, co jsem za něj závodil, měnil.
Zpočátku jsme byli malý tým, ale postupem času, jak se podařilo získávat další významné sponzory, měl více peněz a získal do svých řad více hvězd. Rostla naše výkonnost, vyhrávali jsme závody. Po dva roky jsme byli dokonce nejlepším týmem na světě. Ale osobní přístup k závodníkům, který mi vyhovoval, tam stále zůstával.
Řada špičkových sportovců nezvládne přechod do „civilu“ – špatné investice, neúspěšné podnikání… Vám se to povedlo. Jaký byl váš recept?
Vděčím za to, myslím, hlavně své povaze. Rozhodně jsem nikdy nebyl a nejsem rozhazovačný typ. Navíc jsem poměrně brzy založil rodinu, o kterou jsem se musel postarat. Musel jsem jí vybudovat zázemí, postavit dům, šetřit, rozumně investovat.
A když jsem začal podnikat, měl jsem štěstí na kolegy a partnery v byznysu. Každý jsme měli jiné schopnosti a skvěle jsme se doplňovali. Sám bych to nezvládl. V počátcích podnikání jsem také využil své kontakty ze sportu a dostal jsem třeba nabídku od firmy Lampre Group, která byla sponzorem mé profesionální závodní stáje, abych pro ně dělal obchodního manažera.
Bylo to tak, že jste jednoho večera sedl z kola a druhý den jste už seděl v manažerském křesle, nebo to byl postupný přechod?
Lehké to rozhodně nebylo. Je poměrně složité vyjít za stereotypu, který ve vrcholovém sportu máte zažitý: tréninky, regenerace, závody. Přechod od sportovní kariéry k podnikání mi ulehčilo i to, že jsem dostal nabídku dělat sportovního ředitele českého týmu horských kol. Pár let jsem tento tým vedl a současně jsem s ním jezdil na kole. Pak se však začalo v podnikání dařit a začalo toho být hodně: kola, práce, soukromý život. Takže podnikání zvítězilo.
Které vlastnosti z profesionálního postu vám pomáhají v podnikání a co jste se naopak musel naučit?
Sport je skvělá příprava pro byznys. Člověk v něm získá cílevědomost. Pochopí, že úspěch se nerodí přes noc. Musí se na něm tvrdě pracovat. Je třeba jít za svým cílem. Současně vás sport naučí trpělivosti.
Je těžší být špičkový cyklista, který „jede v pelotonu za sebe“, nebo podnikatel, který řídí tým lidí?
Každé má svoje specifika. Fyzicky je pochopitelně náročnější sport. Trávíte hodiny a hodiny na kole, i ve špatném počasí, bojujete se zraněními. Ale ve všech ostatních ohledech je těžší podnikání. Máte zodpovědnost za ostatní lidi. Je s ním nepochybně spojený větší pracovní stres.
Máte mimo jiné firmu prodávající kola. Jaké byste doporučil „hobíkům“?
Je to složité i jednoduché. Samozřejmě v porovnání s mými začátky je nyní neuvěřitelné množství druhů kol. Ať už se liší podle typu odpružení, nebo jde o horská, crossová či silniční kola. Pak tu jsou samozřejmě i elektrokola. Důležité je poradit se s odborníkem a při výběru kola si odpovědět hlavně na otázku, kde chcete jezdit a kolik toho chcete najezdit.
Jak často dnes sedíte na kole a kolik měsíčně ujedete? Je to pro vás ta nejoblíbenější forma relaxu?
U kola jsem samozřejmě zůstal. Už jen proto, že s koly podnikám. Ale samozřejmě na něm i jezdím, protože se chci udržet v kondici. Není to však jen kolo. Rád běhám, hraju golf a lyžuji. Jde mi o to, aby to bylo pestré. Protože na samotném kole jsem se už najezdil dost a dnes si ho spíš už jen užívám. Zatímco dříve jsem najezdil třeba 30 tisíc kilometrů ročně, dnes je to maximálně pět tisíc. Ale pro udržení formy to bohatě stačí.
Máte sen – sportovní, podnikatelský, životní –, který byste si chtěl splnit?
Sportovní ambice jsem si samozřejmě už dávno naplnil. A třeba i když mě teď hodně baví golf, tak je mi jasné, že v něm už nikdy nebudu profík. I v podnikání jsem se dostal dost daleko a troufám si říct, že jsem v něm úspěšný. Daří se mi, dělám s lidmi, s nimiž je mi fajn. Baví mě i předávání zkušeností. A radost mi dělá i jedna z mých podnikatelských činností a tou je organizování eventů a zájezdů spojených s kolem. Beru třeba klienty na Giro d'Italia a je úžasné zprostředkovat jim tento zážitek.
Samozřejmě se mi splnil i osobní sen – mám skvělou rodinu, manželku a dvě úžasné děti, syna Jana a dceru Kateřinu. Troufám si říct, že žiji život podle svých představ.
S čím vám pomáhá Swiss Life Select? Jak jste s jejími službami spokojený? Co oceňujete na spolupráci s ní? Které produkty využíváte?
Ke Swiss Life Select jsem se dostal – jak jinak – přes cyklistiku. Organizoval jsem zájezd na kola do Itálie a byli tam i lidi že Swiss Life Select. Slovo dalo slovo a představili mi koncept, jak se starají o finance klientů. Oslavila mě především komplexnost. Jak už jsem říkal, ve vztahu k penězům jsem velmi zodpovědný a mám v nich rád pořádek. Proto mi přístup Swiss Life Select vyhovoval. Pomohli mi s investicemi, s pojištěním nemovitostí nebo i životním pojištěním a finančním zajištěním penze. Jsem rád, že s nimi spolupracuji.