Jane Birkin se v šedesátých letech proslavila svým duetem „Je t'aime … moi non plus“, který nazpívala se Sergem Gainsbourgem. Její deníkové zápisky z této doby vypovídají o úzkostech nejisté ženy. Přinášíme vám rozhovor s touto módní ikonou o posedlosti krásou, nedostatku sebevědomí a její dlouhé cestě za nezávislostí.
Paní Birkin, v září vyšel německý překlad Vaší knihy „Munkey Diaries“. Chtěla jste vydáním těchto důvěrných zápisků převzít kontrolu nad mýtem o své osobě?
Ano, dalo by se to tak říct. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, ale pak jsem si uvědomila, že o mně a mé rodině toho už bylo hodně napsáno jinými autory a nyní nadešel čas, abych vyprávěla svou vlastní verzi.
Ve Vaší verzi není téměř vůbec zmínka o Vaší práci nebo všech těch filmech, ve kterých jste hrála. Nepovažovala jste to za důležité?
Pro mě bylo vždy důležité spíše to, co se v mém životě událo, když zrovna neběžely kamery – ať už to byly večeře se Sergem a dětmi, večírky, setkání. To, že tyto filmy existují, je známá věc – co víc o nich ještě mohu říct? Před nedávnem se mě někdo ptal na mé vzpomínky na natáčení filmu Bazén, a abych pravdu řekla, už si na to nepamatuji.
Objevila jste se v něm po boku Romy Schneider a Alaina Delona a hrajete důležitou roli…
To je pravda, ale v té době jsem si to vůbec neuvědomovala. Myslím, že jsem nikdy herectví nebrala příliš vážně. Proč bych taky měla? Nikdy jsem v tom zrovna nevynikala. Obzvláště v začátcích. Ten můj přízvuk! Byl prakticky nesnesitelný. Vypadala jsem tak hloupě!
Jsou i nějaké filmy, ve kterých se sama sobě líbíte?
Myslím, že mi to jde velmi dobře ve filmech pod režijní taktovkou Jacqua Doillona, otce mé dcery Lou. Nebo ve filmu, který režíroval Agnès Varda. To však bylo mnohem později. Opravdu se mi líbily komedie, které natočil Claude Zidi, jako Hořčice mi stoupá do nosu. Ve Francii to byly kasovní trháky a najednou jsem lidem připadala legrační.
Co si o Vás lidé mysleli předtím?
„To je ta Sergeova přítelkyně,“ samozřejmě.
Tato stránka vyžaduje přijímání souborů cookie. Nastavení cookies
A hlas celosvětového hitu „Je t’aime … moi non plus“. Tato píseň ve své době vyvolala skandál – stanice BBC ji odmítala hrát, papež proti ní protestoval. Ve svém deníku píšete, že jste si tento duet „střihla“ pouze proto, aby ji Gainsbourg nenazpíval s jinou ženou.
Prostě jsem nechtěla, aby celé hodiny seděl v malé nahrávací kabině s Mireille Dark,
a proto jsem ji nazpívala. Nikdy mě nenapadlo, že se z ní stane takový hit.
Píšete, že považoval „Jane Birkin“ za své dílo. Taky jste si to myslela?
Moje dcera Lou by se naštvala, kdyby mě to slyšela říct, ale myslela jsem si to.
Jsou Vaše dcery emancipovanější?
Určitě nejsou žádné barbíny. Když jsem byla vdaná za Johna Barryho, na nočním stolku jsem měla vždy položenou tužku na oční linky. Pořád jsem měla strach, že se mu nebudu líbit. Také to diktovala móda. My dívky jsme všechny musely mít namalované oči a dlouhé vlasy s ofinou. Vůbec nebylo místo na to, aby žena mohla projevit svoji osobnost. Moje dcera Charlotte se vůbec nelíčí. Nenechá si od nikoho říkat, co má dělat. Moje nejstarší dcera Kate pomáhala už ve svých dvaceti letech jako sociální pracovnice drogově závislým. A Lou, moje nejmladší dcera, se ve dvaceti letech stala matkou a o všechno se starala sama. Nikdy svého partnera o nic nežádala. Je zcela emancipovaná.
Jak je možné, že i když Vám jako mladé ženě chyběla sebejistota, nedbala jste na společenské konvence a žila jste po svém?
Muselo to souviset s tím, že jsem pocházela z Londýna, kterému se tehdy přezdívalo „Swinging London“. V té době pocházely všechny módní i hudební trendy z Velké Británie a John Barry, můj bývalý manžel, nebyl jen tak někdo. [Poznámka redakce: Barry složil hudbu k „bondovkám“ a byl oceněn pěti Oscary.] To mi v Paříži dodalo jistou sebedůvěru. Byla jsem dost drzá. Například jsem odmítala jíst v restauraci, kam mě nechtěli pustit s mým košíkem. Serge jednou ztropil scénu venku před restaurací Maxim a křičel: „Když ji nepustíte dovnitř tak, jak je, odejdeme.“
Uvažujete někdy o tom, jak by Váš život vypadal, kdybyste nepotkala Gainsbourga?
Kdybych nedělala kamerovou zkoušku pro film Slogan, nikdy bych se neseznámila se Sergem a nikdy bych nepřijela do Francie. A kdyby to vyšlo v mém vztahu s Johnem Barrym, dodnes bych mu ohřívala želví polévku a napouštěla mu pěnovou koupel. Panebože! Ještě štěstí, že jsme se rozešli a osud znovu zamíchal karty!
Jak jste si představovala svůj budoucí život, když jste byla dívka?
Z dnešního úhlu pohledu to může znít neemancipovaně, ale svoji budoucnost jsem si představovala tak, že budu manželka a matka. Možná bych tak v takovém životě, ve kterém bych pořád měla po svém boku někoho, kdo by mě povzbudil, byla šťastnější.
Nemyslíte si, že jste si vybrala tyto muže, s nimiž to není snadné, tyto komplikované vztahy, v naprostém sebeurčení, protože jste hledala dobrodružství?
Samozřejmě. Tito svůdní muži byli nebezpeční, ale v první řadě byli talentovaní a vzrušující. To mě vždy fascinovalo. Myslela jsem si, že po boku takových výjimečných lidí vypadám méně hloupá.
Vždy jste k sobě byla velice kritická. Dokážete zpětně pochopit, proč jste okouzlila půlku světa?
Ano, když si prohlížím fotografie z této doby, žasnu nad tím, jak jsem byla krásná, ale ne zrovna na fotografiích z úplných počátků kariéry. Ve svých dvaceti letech jsem měla tak silnou vrstvu make-upu, že nechápu, jak mě pod ním Serge vůbec viděl. Spíše v pozdějších letech, ve filmech Jacqua Doillona, Patrice Chéreaua a Agnèse Varda, kde jsem působila velmi přirozeně a myslím, že jsem tehdy byla opravdu krásná.
S věkem Vám tedy rostlo sebevědomí a zvyšovala se Vaše nezávislost?
Ano, rozhodně. Myslím, že důležité věci v životě ženy se neodehrávají v jejích dvaceti nebo třiceti letech, ale teprve ve čtyřiceti. Právě tehdy máte za sebou období, kdy jste pro lidi pouze hezkou tvářičkou a najednou Vás lidé začnou brát vážněji. Tedy alespoň u mě to tak bylo. Právě tehdy jsem začala brát vážněji sebe a svou práci.
U Vaší matky byla cesta k sebeurčení také velmi dlouhá.
Je šílené, jak moc toho obětovala pro mého otce: byla výborná divadelní herečka, ale vždy, když chtěla přijmout nějakou roli, můj otec prodělal infarkt nebo něco podobného. Když ji viděl pracovat, negativně se to podepisovalo na jeho zdraví. Nikdy bych si nepomyslela, že to jednou řeknu, ale díky bohu ho o deset let přežila. Ve věku 80 let se konečně mohla vrátit na pódium a zpívat.
I Vy sama ještě pořád často vystupujete na pódiu a zpíváte, hlavně písně Serge Gainsbourga. Necítíte nikdy potřebu vystoupit z jeho stínu?
Vůbec ne. A nemám pocit, že bych byla v jeho stínu. Když skvělý básník jako Serge, Apollinaire šansonu, psal svá nejlepší díla pro mě, a to po více než 25 let, není to břímě, ale naopak ten největší dar: dokud zpívám, budu zpívat písně Serge Gainsbourga.Líbí se Vám článek? Sdílejte!Jane BirkinMódní ikona šedesátých a sedmdesátých letJane Birkin (72) se narodila v Londýně v rodině herečky a majora. Kontroverzní píseň „Je t’aime“, kterou nazpívala se Sergem Gainsbourgem, a filmy jako Zvětšenina a Bazén proslavily Jane Birkin po celém světě. Kabelka Birkin Bag se stala nadčasovým módním doplňkem. Birkin má tři dcery se třemi manželi. Ta nejstarší z nich, Kate Barry, spáchala v roce 2013 sebevraždu. Jane Birkin žije v Bretani a v současné době je na evropském turné. Její deníkové zápisky vydané nedávno pod názvem „Munkey Diaries“ jsou osobními vzpomínkami této módní ikony sahajícími od dob, kdy se Londýnu přezdívalo „Swinging London“, až do Paříže 60. a 70. let.
Jane Birkin
Módní ikona šedesátých a sedmdesátých let
Jane Birkin (72) se narodila v Londýně v rodině herečky a majora. Kontroverzní píseň „Je t’aime“, kterou nazpívala se Sergem Gainsbourgem, a filmy jako Zvětšenina a Bazén proslavily Jane Birkin po celém světě. Kabelka Birkin Bag se stala nadčasovým módním doplňkem. Birkin má tři dcery se třemi manželi. Ta nejstarší z nich, Kate Barry, spáchala v roce 2013 sebevraždu. Jane Birkin žije v Bretani a v současné době je na evropském turné. Její deníkové zápisky vydané nedávno pod názvem „Munkey Diaries“ jsou osobními vzpomínkami této módní ikony sahajícími od dob, kdy se Londýnu přezdívalo „Swinging London“, až do Paříže 60. a 70. let.