„Ztratili jsme kuráž“

Ve svých knihách a proslovech nehovoříte pouze o svých dobrodružstvích. Uvádíte také zapálené argumenty na téma svobody lidstva. Proč je pro Vás nezávislý život tak důležitý?
Protože stojí v centru všeho, co dělám, ať už lezu po horách, jdu napříč pouští nebo stavím své Horské muzeum v Jižním Tyrolsku. Chci převzít odpovědnost a být nezávislý. Samostatné a svobodné rozhodování je pro mě posvátné...

Odkud pramení tato touha?
Vyrůstal jsem v poválečném období ve světě, kde byl běžným jevem paternalismus. V naší vesnici nám kněz a několik dalších moralistů diktovali, jak máme žít svůj život. Dokonce už jako malý chlapec jsem cítil, že to tak není v pořádku, a ještě před nástupem na střední školu jsem se proti tomu začal bouřit.

Co bylo zlomovým okamžikem?
Jednou během školních prázdnin jsem společně s několika kamarády vystoupal po náročné „Bonattiho cestě“ severní stěnou na horu Matterhorn. Kvůli náhlému poklesu teploty jsme pro výstup potřebovali více času a zmrzly mi prsty na nohou. V důsledku toho jsem se do školy vrátil o šest dní později. Když se mě učitel němčiny zeptal, kde jsem byl, odpověděl jsem mu: „To Vás nemusí zajímat. Mluvil jsem s ředitelem a byl jsem omluven.“ Od té chvíle si na mě tento učitel zasedl. Zkoušel mě z látky, kterou jsme neprobírali, a snažil se mě ztrapnit. Místo toho, abych kvůli tomu byl vystresovaný, jsem řekl: „Jen v tom pokračujte, když Vám to dělá radost.“ Nakonec zavinil, že jsem kvůli němu neudělal maturitu a musel jsem ji opakovat o rok později.

Je schopnost vést nezávislý život vrozená, nebo si ji lze osvojit?
Domnívám se, že ji v sobě má každý, ale většina z nás nemá odvahu vydat se za svými sny. Ztratili jsme kuráž, protože žijeme v obrovské síti bezpečnosti a vzdali jsme se velké části své osobní odpovědnosti. Lidé si znovu musí uvědomit, že mají svobodnou vůli. Ale také musí dostat příležitost k rozvoji osobnosti, která se nebojí vzít život do vlastních rukou. To však vyžaduje, aby se člověku už v dětství dostalo potřebného množství důvěry.

Kdo Vám ji dal?
Moje matka. Můj otec se z nás snažil vychovat dobré občany, ale ona nám dala svobodu. Když jsem byl malý chlapec, spolu se svým bratrem jsme se ve tři hodiny ráno pustili do zdolávání skalní stěny blízko našeho domu pomocí lan a skob. Naše matka nikdy neprojevila strach a nesnažila se nám v tom zabránit. Místo toho nás vzbudila a v tuto nelidskou hodinu nám připravila snídani. Udělala to s plným vědomím, že se už nikdy nemusíme vrátit domů.

Je lezení po horách nejčistější formou sebeurčení?
Je to boj s úskalími přírody, nespoutaného světa bez lidské infrastruktury. Vstupujeme do archaického světa, v němž neplatí žádné zákony. Přitom se z nás stávají anarchisti. Pro zdolávání osmitisícovek neexistují žádná pravidla. To, jak se to vlastně dělá, zjistíte teprve při samotném výstupu. Tam nahoře nemůže nikdo uplatnit svoji autoritu založenou na své roli nebo pozici. Přežití nelze zredukovat na prosté rozlišování mezi dobrým a špatným. Během kritických situací v horách nepotřebujete někoho zvenčí, kdo celou věc posoudí.

Nezávislý život znamená činit rozhodnutí. Co bylo tím nejobtížnějším rozhodnutím ve Vašem životě?
Krátce před sestupem z hory Nanga Parbat v roce 1970. Cesta dolů po neznámé stěně Diamir byla životu nebezpečná pro mého bratra Günthera, který byl vážně nemocný. Ale další čekání by pro nás oba znamenalo jistou smrt a další noci bychom se už nedožili. V takových chvílích se v člověku probudí pud sebezáchovy. Místo toho, aby se člověk smířil s osudem, se pokusí o tu nejšílenější a nejnemožnější věc. A právě to jsme udělali.

Při tomto pokusu jste ztratil svého bratra. Co Vás tato událost naučila?
Bez této zkušenosti bych dnes nebyl tím, kým jsem. Tím, kým jsem, jsem se nestal díky svým úspěchům, ale spíše díky svým častým nezdarům. Vždy za toto rozhodnutí ponesu odpovědnost a už navždy mi utkví v paměti. Když se člověk střetne s přírodou, vždy přitom má navrch příroda. Lidé mohou pouze reagovat – mohou tak učinit správně nebo špatně. Budou však potřebovat i trochu štěstí, pokud chtějí přežít.

Převzetí odpovědnosti také znamená přípravu na budoucnost. Kdy jste s tím začal?
Až do svých 40 let jsem se nedíval do budoucnosti. Žil jsem polokočovným způsobem života a putoval jsem z místa na místo, aniž bych přemýšlel o tom, co mě čeká. Teprve po narození mého prvního dítěte jsemsi mohl dovolit něco pořídit a koupil jsem hrad Juval, který chátral. Můj otec si myslel, že je to naprosto šílený nápad, ale byla to ta nejlepší investice v mém životě.

V letošním roce oslavíte své 75. narozeniny. Nahradilo s přibývajícími roky nával adrenalinu a radost z překonávání fyzických hranic něco jiného?
Své cíle jsem upravil z hlediska obratnosti a výdrže. Dnes už se odvážím nanejvýš k výstupu na šestitisícovku nebo doprovázím svého syna při výstupu, který je středně obtížný. Stal jsem se však aktivnějším v kulturní oblasti a – i když mi to málokdo uvěří – je pro mě otevření muzea stejně vzrušující, jako když jsem ve svých 30 letech vystoupil na Mount Everest bez kyslíkové masky. Chci vdechnout život novým nápadům. Čekat až na konec života a pak se ohlédnout a říci si, že mám za sebou úspěšný život, by bylo příliš pozdě. Opravdu šťastní jsme jedině tehdy, pokud už štěstí nehledáme

Věříte v posmrtný život?
Ne. Myslím si, že náboženství jsou v životě velkou útěchou, ale všechna jsou vytvořena lidmi. Na to, co přijde po smrti, se dívám následovně: rozplynemese do nadčasovosti, nekonečna, naprostého ticha a prázdnoty.

Jak důležitý je pro Vás nezávislý život dnes?
Stále zůstává zásadní. Žiji soběstačný život na našem renovovaném hradě Juval. Můj syn a já jsme nedávno založili filmovou produkční společnost. Televizní společnosti, se kterými spolupracujeme, se nám snaží vnutit své vlastní zájmy a uvažuji o tom, že se vzdám jejich peněza začnu točit své vlastní filmy. Nezávislý život vám nikdo nedá. Musíte se za něj sami zasadit a být asertivní.

Úvodní obrázek: KEYSTONE/APA/Ehm Ian