"Život je výsledkem souhry okolností"

Vaši rodiče byli alkoholici a sám jste byl závislý na drogách. Nyní jste jedním z nejslavnějších spisovatelů na světě. Sehrálo ve vašem případě roli sebeurčení?
Můj život byl utvářen touhami souvisejícími s věkem a činěním rozhodnutí, která v retrospektivě nereflektují svobodnou vůli jako přirozený naléhavý požadavek. Jako teenager jsem tedy vyváděl, jako dvacátník jsem poznal sex a lásku, jako třicátník jsem měl vlastní děti, jako čtyřicátník jsem si koupil a udržoval dům a teď, když jsem porazil své „démony“, je přede mnou už pouze smrt. Otázka zní: vědí i zvířata, že musí zemřít, nebo žijí v blažené nevědomosti a netrápí je tato zdrcující skutečnost?

Jedním z opakujících se témat ve vašich dílech je svobodná vůle. Proč je pro vás tak důležitá?
Protože je ústřední otázkou lidské existence. Stejně jako všechny ostatní „myslící opice“ na této záhadné a bezúčelné planetě si kladu otázku, zda existuje hranice mezi čistě biologickými funkcemi našeho živočišného druhu a vyššími mentálními procesy. To znamená, zda můžeme myšlení považovat prostě za výsledek naší neurologie a různých hormonů a chemických látek, které ji pohánějí, nebo se jedná o něco tajemného a nepopsatelného z čistě biologického hlediska? Tudíž: jsme, jak Descartes tvrdil, nadřazeni zvířatům, která jsou řízena pudově, a vše se u nich točí kolem jejich biologických rolí, zatímco my máme svobodnou vůli?

A jsme?
Domnívám se, že jsem o svém životě rozhodoval sám, ale je samozřejmě výsledkem souhry okolností, stejně jako všechny životy.

Otázkou svobodné vůle jste se poprvé zabýval před 32 lety v románu World’s End (Konec světa).
Ano, v tomto vícegeneračním příběhu odehrávajícím se v místě mého rodiště podél řeky Hudson jsem se zaobíral otázkou, nakolik je naše chování ovlivněno tím, co jsme zdědili geneticky po rodičích. Pokud máme postavu po otci a nos po matce, jak je to s chováním našich rodičů? Jsme předurčeni ubírat se stejnou cestou? Nebo máme svobodnou vůli a schopnost uspořádat svůj život podle svého? V době psaní této knížky jsem na to neměl jasnou odpověď.

A teď ji máte?
S tím, jak neurologové a endokrinologové poodkrývají naše hormonální tajemství, stále více zjišťujeme, že naše chování je daleko více řízeno biologií, než jsme se doposud domnívali. Je docela dobře možné, že svobodná vůle je pouhou iluzí.

Řekl byste, že napsání příběhu je dílem svobodné vůle?
Umění a sebevražda jsou dílem svobodné vůle, avšak talent, povaha a vášeň pro umění jsou dány geneticky (a v konečném důsledku irelevantní, protože nevyhnutelnost smrti ruší všechno ostatní). Nejlépe to dokážu vyjádřit takto: pokud máme opravdu hodně velké štěstí, můžeme být schopni zabývat se tajemstvím života prostřednictvím umění a snažit se žít na živočišné úrovni, jak nejlépe umíme, což znamená, že mám opravdu hodně velké štěstí.

V konečném důsledku je svobodná vůle tématem filozofické debaty. Vybral jste si umění, nebo tomu bylo naopak?
Dalo by se říct, že umění si vybralo mě. Přebývám v kolektivním nevědomí? Myslím, že ano.

Váš poslední román The Light (Světlo) je o Timothy Learym, což byl guru LSD hnutí v šedesátých letech. Proč lidé stále volají po „silném“ vůdci?
Protože se rychle vzdáváme. Protože je snadnější doufat, že s řešením přijde guru – ať už drogový guru nebo papež v Římě –, než abychom je hledali sami. Leary, stejně jako jiné historické osobnosti, které jsem zmínil ve svých románech, byl takovou hrdinskou postavou, kterou všichni hledáme – někým, kdo nám umí přinést světlo a vyřešit všechny tyto neustálé existenční otázky.

Je snadnější rozhodovat o vlastním životě s přibývajícím věkem?
S přibývajícím věkem se dostaví zoufalství.

Je obtížnější rozhodovat o vlastním životě v dnešním světě, než tomu bylo před 50 lety?
Světová populace se za tu dobu ztrojnásobila. Globální oteplování ničí planetu a vedou se války o zdroje. Řekněte mi to vy.

Většina lidí v západních zemích by pravděpodobně řekla, že mohou rozhodovat o vlastním životě. Je možné, že si pletou svobodu a sebeurčení?
Chci jít do baru, protože potřebuji skleničku, protože mám geneticky podmíněnou náchylnost k alkoholismu. Je tato cesta do baru projevem sebeurčení? Chci napsat příběh, protože jsem k tomu geneticky naprogramován – mám nad tímto procesem sám plnou kontrolu? Chci si dnes dát na večeři rybu místo kuřete, takže jdu do restaurace, kde se podávají ryby. Jedná se o sebeurčení, nebo o volbu a je tato volba učiněna intelektem nebo v nejhlubších zákoutích mého trávicího traktu ovládaného bakteriemi? Jak vidíte, máme dostatek svobody, ale nijak z toho nevyplývá, že by naše jednání bylo učiněno zcela svobodně a nebylo ničím ovlivněno.

Co je pro spisovatele na stárnutí tím nejlepším?
Řekl bych, že totéž co pro všechny umělce: čím více máte zkušeností, tím více různých úhlů pohledu získáte. To vás však automaticky neučiní šťastnějšími. Pamatujte, co říkávali stoupenci existencialismu: „Všechno je absurdní, když víte, že jste odsouzeni ke smrti.“ A to se týká nás všech. Takže jaký má toto všechno vlastně smysl? Když byl John Updike – jeden z mých vzorů – smrtelně nemocný, někdo se ho zeptal: „Není pro vás útěchou, že po sobě zanecháte děti a vnuky?“ Odpověděl: „Možná. Ale moje děti jsou někdo jiný než já.“ Nesdílíme všichni tuto myšlenku?