Vše je o naší snaze o něco

Paní Levy, je Vám teprve 62 let, ale právě jste vydala poslední díl své třídílné autobiografie. Autoři svojí  autobiografii většinou píší zpětně – na sklonku života.
Říkám tomu „živá autobiografie“. Píšu v současnosti a schválně jsem nechtěla popisovat celý život, jen pár vybraných částí. Soustředím se na období mezi čtyřicátým a šedesátým rokem – protože tato léta jsou z hlediska ženských zkušeností zdokumentována v knihách jen zřídka. Říkala jsem si, že by bylo vzrušující ukázat, co pro mě bylo v té době důležité a co obecně charakterizuje tuto fázi života. Ale netušila jsem, jestli to někdo bude chtít číst. Ptala jsem se same sebe: budou tyto každodenní myšlenky ženy někoho zajímat? A především: může být něco takového literaturou? Rozhodně jsem ale nechtěla psát návod pro ženy.

Ústředním tématem všech tří knih je hledání sebeurčení. Ve druhém díle «Cost of living» citujete Oscara Wilda: „Buďte sami sebou; všichni ostatní už jsou zabraní."
Myslím, že je to krásný, povzbuzující citát. Ale to se snadněji řekne, než udělá. Najít vlastní hlas, prosadit se a určit si vlastní cestu je neuvěřitelně osvobozující – ale také zdlouhavé a někdy i bolestivé.

Kdy tento proces hledání vašeho hlasu začal?
Už když jsem byla dítě. Mluvila jsem málo, a tak mi jeden učitel navrhl, abych si své myšlenky začala zapisovat. Díky tomu jsem si uvědomila, že mě baví vymýšlet příběhy a mluvit prostřednictvím jiných postav. Ale abych se skutečně stala spisovatelkou, musel jsem se naučit mluvit nahlas a pak ještě trochu hlasitěji – abych zjistila, že můj hlas je vlastně spíše tichý.

Proč jste musela mluvit nahlas?
Protože nám ženám vždy říkali, že musíme být super silné, super nezranitelné, super bezpečné, super orientované na cíl a super hlasité a asertivní, chceme-li, aby nás někdo poslouchal. Nyní jsem přesvědčen, že je to úplný nesmysl. Můžeme být hlasití i tiší, v bezpečí i váhaví, silní i zranitelní zároveň a mluvit s ostatními mnohem lidštějším způsobem. V tomto smyslu je nalezení vlastního hlasu něco fantastického, něco opravdu povznášejícího, protože najednou ve světě existujete a máte do něj slovo.

Máte zájem o nový, sebeurčený obraz ženskosti?
Ano. Snažím se dostat pryč od staromódní ženské postavy napsané muži pro ženy, která je celá o utrpení, vytrvalosti a oběti. Proč nenajdeme jiný talent a neodtrhneme se od nudné představy tohoto typu?

Když vám bylo padesát let, zastihla Vás "bouře života". Po 23 letech manželství jste se rozešla s manželem, prodali jste dům a přestěhovala jste se s mladší dcerou do obrovského paneláku v severním Londýně bez fungujícího topení. "Svoboda není nikdy marná," píšete. "Každý, kdo někdy bojoval za svobodu, ví, co to stojí."
Samostatný život ve skutečnosti také znamená riskovat, a to nejen finančně. Ale za tu cenu to stojí. Nový začátek, když  vám je padesát let,  byl pro mě dobou změn a turbulencí, energický a vzrušující. Čas sebeúcty a možná i druh návratu domů.

Vaše knihy jsou také apelem na naši odvahu. Nedržet status quo ze strachu nebo z pohodlnosti. Jak se stát odvážnější?
Jedním ze způsobů, jak se stát odvážnějšími, je méně se bát selhání. Myslím si, že zejména mladí lidé jsou dnes pod obrovským tlakem, aby uspěli, že musí být velmi cílevědomí a úspěšní. Měli bychom jim dát více prostoru, aby si vše vyzkoušeli, a měli dost odvahy věci pokazit.

Název Vaší knihy «Real Estate» naznačuje, že je také o otázce domova. Co domov znamená pro Vás?
Pro mě je domov jakousi utopií. Navrhujete svět, kde se vám líbí, který jste si vysnil. Postupně ho utváříte. A pak pozvete lidi, aby vás navštívili v tomto světě, aby s vámi jedli u stolu, sdíleli s vámi jídlo, pití a myšlenky.

Tato touha po domově se objevuje téměř ve všech Vašich knihách. Je to proto, že jste jako dítě musela opustit rodnou Jižní Afriku a vybudovat si nový domov v Anglii, protože vaši rodiče byli aktivní v hnutí proti apartheidu?
Určitě, to mě formovalo. Původ této touhy jsem vysvětlila v první knize trilogie «A House of Our Own».  Toto hledání domova končí. Ne proto, že jsem konečně našla svůj vysněný dům – i když fyzický domov je velmi důležitý – ale protože jsem si uvědomila, že jsem si za ta léta již postavila a navrhla svůj vlastní domov: Jsou to moje knihy.

Když Vám bylo šedesát, začala nová kapitola Vašeho života. Vaše starší dcera se osamostatnila, začala studovat. Konečně jste osvobozena od domácích povinností. Řekla byste, že dnes vedete zcela sebeurčený, svobodný život?
Víte, já si myslím, že svoboda je nedokončená práce. Ve své nové knize to popisuji takto: Zarezervovala jsem si letenku do svobody společně se ženami jako Simone de Beauvoir, ale nevím, kde to je, ani jestli se tam někdy dostanu. Jde o pohyb, o nasednutí na vysokého koně a odcválání, o něco usilovat. V podstatě chci říct: tento svět je také váš, vezměte si ho!

Myslíte si, že přijdou nové ženské role pro Vaše dcery? Že se budou moci snadněji stát protagonistkami vlastního života?
Rozhodně! Miluji a obdivuji novou generaci mladých žen. Věřím, že mohou změnit svět.