Krize středního věku jako příležitost

Termín „krize středního věku“ byl zaveden kanadským psychoanalytikem Elliottem Jaquesem v roce 1957. Nicméně New York Times nedávno napsal: „Krize středního věku je velmi reálná a není o čem žertovat.“

Nebereme tento fenomén dostatečně vážně?
Ve skutečnosti bylo téma krize středního věku ve vývojové psychologii dlouho opomíjeno. V médiích bylo vykreslováno velmi klišovitě a směšně jako ješitný fenomén šedivějícího playboye na motorce se svou mladou milenkou na zadním sedadle. Ale s prodlužující se délkou života se střední fáze života – což dnes znamená roky mezi čtyřiceti a padesáti pěti – stává stále více středem zájmu výzkumu. A konečně je vidět, co to je: velmi krizová přechodná fáze s nejnižší úrovní životní spokojenosti.

Kdy začíná klesat životní spokojenost?
Kolem počátku čtyřicátého roku života. Od padesátého pátého roku se situace začne znovu zlepšovat. Vědci objevili tuto U-křivku štěstí v mnoha různých kulturách. V Evropě lidé dosahují nejnižší úrovně životní spokojenosti ve 46 letech a v rozvíjejících se zemích ve 43 letech. Mnoho lidí se s tím vyrovnává dobře, ale minimálně každý pátý trpí v této fázi výraznými psychickými problémy.

Jaké jsou nejčastější důsledky?
Riziko deprese se v této době výrazně zvyšuje – bez ohledu na pohlaví, příjem a rodinný stav. Srdeční onemocnění, problémy se spánkem a zneužívání alkoholu rostou. Fáze okolo začátku padesáti let je také období s nejvyšší mírou sebevražd, vyhoření a rozvodovosti. To je nejen velmi stresující pro postižené a jejich okolí, ale je to také hlavní nákladový faktor ve zdravotnictví, protože může vést k masivní ztrátě práce.

Je to velká zdravotní krize, o které nikdo nemluví?
Dalo by se to tak říct. Tím spíše, když uvážíte, jak velkou se tato skupina obyvatel v důsledku demografických změn stala. Více než třetina lidí ve Švýcarsku je ve věku 40–64 let. Podobná situace je v Německu a Francii i ve většině ostatních zemí střední Evropy.

Odkud pochází tato velká nepříjemnost ve středním věku? Ve čtyřiceti letech je většina lidí na vrcholu.
Pilíře zdraví, práce a vztahů, na kterých stavíme svůj život v první polovině života, začínají po čtyřicátém roce života často pokulhávat: naše tělo prochází hormonálními změnami a výkonnost klesá. Po pracovní stránce jste čím dál staromódnější a v rodině dochází ke změnám: děti pomalu vylétají, vlastní rodiče jsou stále více závislí na pomoci a umírají. Z lidí ve věku 40 až 45 let má více než polovina ještě oba rodiče, o deset let později to platí jen pro 20 procent. Je to turbulentní a stresující doba, která často vede k pocitu, že spíše přežíváte, než abyste žili.

Je krize středního věku v podstatě krizí sebeurčení?
Ano, také. Ale především je to krize životního smyslu. Pokud jste do této chvíle měli stále jasné perspektivy a cíle, často se ve středním věku ztratí. Mnohého jsme již dosáhli a zároveň si bolestně uvědomujeme, že již nemůžeme realizovat všechny své plány. Někteří lidé jsou proto sužováni strachem, že udělali příliš mnoho kompromisů a nežili svůj život naplno.

Jsou ženy a muži postiženi stejnou měrou?
Ano, týká se to obou pohlaví, ale řeší to jinak. Ženy mají obecně pevnější síť vztahů, ve kterých o problémech mluví dříve, a častěji a žádají o pomoc. Muži často příliš dlouho čekají, když nastanou krize. Reagují přehnaným cvičením nebo pitím alkoholu. Místo aby zjišťovali a řešili důvody krize, snaží se ji přečkat. To vede často k výbušným reakcím a radikálním zlomům v profesním prostředí nebo ve vztahu.

Zkoumali jste také, jak lze v životě najít cestu z této deprese ven. Jaký je klíč?
Krize jsou vždy znamení, že potřebujeme změnu. Nespokojenost středního věku slouží k důležitému účelu: dává nám příležitost znovu se objevit. Kromě dobré komunity, kterou jsme obklopeni, je klíčová schopnost převzít osobní zodpovědnost a vlastní iniciativu. Každý, kdo aktivně řeší svou nespokojenost a vyměňuje si myšlenky s ostatními, je šťastnější než ten, kdo se vidí jako oběť okolností.

Za posledních padesát let se průměrná délka života v Evropě prodloužila téměř o deset let. Změnilo to střední věk?
Klíčové výzvy zůstaly stejné: hormonální změny probíhají ve stále stejném věku, rodiče stále stárnou a uplatnění na trhu práce je komplikovanější. Dobrou zprávou ale je, že nikdy předtím neměli lidé tak dobré příležitosti předělat svůj život. V minulosti byli lidé staří už v padesáti letech, ale dnes mají v průměru, pokud jsou zdravotně v pořádku, ještě kolem třiceti let života před sebou. Rozvod nebo změna kariéry jsou společensky mnohem více akceptovány. Výchozí situace se tedy zjednodušila.

Od padesáti pěti let se průměrná životní spokojenost opět zvyšuje. Do jaké míry ovlivňuje způsob, jakým žijeme mezi čtyřiceti a pětapadesáti lety, druhou polovinu našeho života?
To, jak utváříme střední fázi svého života, je rozhodující pro kvalitní stárnutí. Kdo se ve čtyřiceti pěti letech stravuje rozumně, bude v tom s největší pravděpodobností pokračovat i o dvacet let později. Kdo je ve čtyřiceti osmi chronicky nespokojený, bude v sedmdesáti pravděpodobně stále nespokojený.
Měli bychom přijmout životní styl, který se zaměřuje na stimulaci na kognitivní, emocionální, sociální a fyzické úrovni. To znamená, že stojí za to, zaměstnat náš mozek po celý život, budovat a udržovat intimní a sociální vztahy a být fyzicky aktivní. Platí, že lepší brzy než pozdě, ale také lepší pozdě než vůbec.

Jaké je tajemství štěstí ve stáří?
Když analyzujete životy takzvaných „šťastných přeživších“ – tedy zdravých a spokojených velmi starých lidí – vždy si všimnete, že jsou to obvykle muži a ženy, kteří se ve středním věku naučili osvobodit od toho, co říkají ostatní nebo co je aktuálně módní. Šli svou vlastní cestou tak, jak se sami rozhodli. V první polovině života musíme často dělat mnoho kompromisů, ale ve druhé polovině života jich musíme dělat méně. To je jedna z velkých příležitostí, které ve středním věku máme: dobré stárnutí není jen biologický nebo sociální úděl, ale především otázka individuální svobody a nezávislosti.