Vynález důchodu

Myšlenka odejít do důchodu s výplatou penze je překvapivě nová, prosadila se až ve 20. století. Jak se lidé připravovali na stáří předtím?
Nijak. Myšlenka odchodu do důchodu – vnímaného jako životní období člověka – neexistovala tisíce let. Prostě jste pracovali, dokud jste nezemřeli. Délka života byla také mnohem kratší. Senioři dostávali podporu od rodinných sdružení nebo v případě potřeby od chudinských domů.

Co způsobilo přehodnocení tehdejšího stavu?
V důsledku industrializace v průběhu 19. století prošla společnost velkými změnami. Lidé se stěhovali do měst, kde pracovali v továrnách, a tradiční rodinné svazky se začaly rozvolňovat. Dramaticky vzrostla naděje dožití a zároveň se výrazně zvýšilo riziko chudoby ve stáří. Tak začala vznikat debata o „sociálních otázkách“, tedy o absencích v práci z důvodu nemoci nebo invalidity, nezaměstnanosti a způsobu, jak umožnit starším lidem důstojný život, když již nemohou pracovat.

Kdy vznikla první penzijní připojištění?
První penzijní systémy pro část státních úředníků a vojenský personál byly zavedeny již v 18. století. V průběhu 19. století se začaly šířit systémy životního pojištění a zaměstnaneckého penzijního pojištění. Těch však využila jen velmi omezená skupina lidí.

A kdo vymyslel univerzální důchodová pravidla?
Za kancléře Otto von Bismarcka uzákonil německý Reichstag v roce 1889 první zákonný důchodový systém. Historický čin, ale především sedativum pro stále nespokojenější dělnickou třídu.

Co je myšleno „sedativem“?
V té době to nebylo tak, že by tyto důchodové rezervy stačily na živobytí. Důchody byly nejen nízké, ale zpočátku se vyplácely až poté, co lidé dosáhli věku 70 let. Průměrná délka života však byla pouze 55 let a ještě méně u pracovníků s nižšími příjmy, což znamená, že výplaty důchodů požívalo jen velmi málo lidí.

Kdy vznikl fungující důchodový systém?
Během meziválečného období zavedlo starobní pojištění mnoho průmyslových zemí – například Francie v roce 1930 a USA v roce 1935. To se však skutečně rozšířilo na celou populaci až těsně po válečném období. Zavedení systému důchodových a pozůstalostních dávek ve Švýcarsku v roce 1948 je příkladem tohoto trendu. Po zavedení všech těchto programů okamžitě následovala bouřlivá debata o příjmech starších lidí.

Co vyvolalo tuto debatu?
Svět se radikálně změnil. Po různých ekonomických krizích a dvou světových válkách následoval trvalý ekonomický boom, který otevřel zcela nové perspektivy, pokud jde o důchodové zabezpečení. Vyvstala tedy otázka, jak by bylo možné dřívější minimální základní pojištění rozšířit o „starobní penzi“, aby si důchodci mohli zachovat dřívější životní úroveň. Nejenže bylo nutné zvýšit hrubou výši důchodu, ale také pravidelně indexovat důchody – podobně jako v Německu od roku 1957 –, aby se přizpůsobily změnám životních nákladů.

Rozšíření dávek a systémů, jak je známe dnes, bylo nakonec zavedeno v 60. a 70. letech 20. století, přičemž jednotlivé země přijaly velmi odlišná řešení. Jaké jsou hlavní rozdíly?
Kromě základního pojištění poskytovaného státem měla řada zemí také jiné formy důchodového zabezpečení, jako jsou zaměstnanecké penzijní fondy. Rozdílné způsoby financování a rozdělení odpovědnosti mezi stát a instituce zaměstnaneckých výhod vedly k velkým rozdílům mezi penzijními systémy po celém světě. Ukázkovým příkladem je Francie, kde „zvláštní systémy“ pro státní úředníky a zaměstnance ve veřejném sektoru a penzijní fondy pro vedoucí pracovníky a zaměstnance v soukromém sektoru přijaly systém „pay-as-you-go“ základního státního pojištění. Tento přístup je typický pro země, ve kterých hrály instituce zaměstnaneckých výhod historicky podřadnou roli nebo byly oslabeny válkami a krizemi v první polovině 20. století.

Jiné země spoléhají spíše na soukromé iniciativy a individuální rozhodnutí, včetně anglosaských a skandinávských zemí, ale také Švýcarska.
To je pravda. Zde se průběžný systém vztahuje pouze na státní důchod, ve Švýcarsku označovaný jako „první pilíř“. Tyto země také spoléhají na plně financovaný systém a plnění zaměstnaneckých rezerv a individuálního spoření. Zvláštním rysem švýcarského přístupu je to, že na rozdíl např. od USA nebo Spojeného království, kde jsou zaměstnanecká opatření dodnes dobrovolná, jsou zaměstnanecká opatření povinná od roku 1982. Jádrem tohoto „druhého pilíře“ jsou důchodové fondy spravované veřejnými a soukromými zaměstnavateli nebo životními pojišťovnami. Posledně jmenované hrály hlavní roli při vytváření důchodových rezerv.

Jaký význam měla Schweizerische Rentenanstalt, založená v roce 1857, od roku 2002 známá jako Swiss Life?
Hrála klíčovou roli na několika úrovních. Swiss Life byla první společnost ve Švýcarsku, která nabízela penzijní pojištění, což přispělo k založení životního a penzijního pojištění jako prostředku finančního zabezpečení. Na konci 19. století také vyvinula první životní pojistku pro širokou veřejnost, známou také jako „veřejné pojištění“. Pomohla tím v boji proti chudobě ve stáří, i když skromně, protože pojistné částky byly v té době velmi nízké.

Přesto po tom byla obrovská poptávka: z přibližně 800 000 životních pojistek uzavřených ve Švýcarsku v roce 1925 byla jen necelá polovina veřejného pojištění. Je také pozoruhodné, že nejen toto oddělení řídila tajemnice společnosti Mathilde Pfenninger, ale všech 100 zaměstnanců byly ženy. Jaký byl pro to důvod?
Ženy prostě měly lepší vztahy se zákazníky, zejména se svými zákaznicemi. V dělnických rodinách tehdy ženy většinou spravovaly rodinné finance a byly doma i ve chvíli, kdy zástupci pojišťoven klepali na dveře, aby prodali pojištění.

Podílela se bývalá Schweizerische Rentenanstalt také na vývoji systému důchodového a pozůstalostního pojištění?
Ano. Protože v první polovině 20. století dominovala tato společnost na trhu penzijních fondů – tedy skupinového životního pojištění pro soukromé zaměstnavatele –, hrála v tom klíčovou roli. Politicky měla velmi blízko k tehdejší vládnoucí straně FDP a spolu s dalšími významnými životními pojišťovnami se pravidelně účastnila debat o důchodovém a pozůstalostním pojištění. Schweizerische Rentenanstalt sehrála se svými organizačními a pojistně-matematickými znalostmi klíčovou roli při utváření myšlenky tripartitního důchodového systému.

Získala dnes myšlenka penzijních rezerv celosvětové uznání?
Ne. Zůstává to velkou výzvou. Méně než dvacet procent starších lidí na celém světě si užívá starobního důchodu, který jim stačí na živobytí. Ačkoli země jako Čína a Indie nyní také rozvíjejí své důchodové systémy, vyhlídka většiny starších lidí na důchody ve výši 60 až 70 % jejich posledního platu je stále velmi vzdálená.

Vzhledem k rostoucí střední délce života a současnému poklesu porodnosti je financování důchodového zabezpečení stále obtížnější. Dnes je již přibližně 20 % evropské populace starších 65 let a toto číslo stále roste.
Nyní jsme vlastně ve třetí fázi v historii důchodového zabezpečení. V současné době probíhají vášnivé diskuse o reformě důchodů. Jde především o údržbu systému a o to, kolik by měla v budoucnu ušetřit široká veřejnost a kolik jednotlivci.

Hrozí, že se představa důchodců pobírajících penzi, která stačí na dožití, stane krátkou kapitolou světových dějin?
Ne, nemyslím si, že tomu tak je. Odchod do důchodu je jedním z největších úspěchů lidstva. Alternativou by byla masivní chudoba ve stáří, jak ukázala historie. Země, které se pokusily plně privatizovat důchodové systémy – jako Chile za Pinocheta – selhaly. Jediným řešením je socializace rizik stáří.

© Portrait Photo: Virginie Otth