"Tvrdě jsem dřela abych byla sebevědomější."

Tvůj poslední rok a půl vypadá jako hollywoodský scénář: V roce 2019 jsi ještě jako účetní vyplňovala excelovské tabulky, ale v létě 2020 už jsi stála na pódiu legendárního jazzového festivalu v Montreux.
Ano, přesně tak to bylo. Často si myslím, že sním. V Montreux jsem byla neuvěřitelně nervózní. Ten festival má velmi zvláštní kouzlo. Publikum je náročné a byly zde všechny hudební legendy – včetně mých idolů Alicie Keys, Lauryn Hill a Stevie Wonder.

Jejich hity jsi tajně zpívala už jako malá – proti vůli rodičů.
Ano. Západní hudba a doprovodná videa MTV byly pro mé rodiče příliš obscénní, takže jsem tajně trénovala popové písně ve svém pokoji. Na druhou stranu v obýváku hrála tamilská hudba, dokonce jsme měli rodinnou kapelu a vystupovali na tamilských festivalech. Můj otec hrál na tabla, severoindický bicí nástroj, bratr na klávesy a já zpívala.

Když ti tvůj bratr v 16 letech zařídil první živé vystoupení, váš otec vystoupení zakázal.
To byl nejhorší den mého života. Ale můj otec mě chtěl chránit: před nočním životem, kluky, alkoholem. Byla jsem vychována brutálně přísným způsobem. Moji rodiče přišli do Švýcarska v roce 1981 traumatizováni občanskou válkou na Srí Lance. Jejich život byl vždy o přežití. Chtěli nám, svým dětem, zajistit lepší život, ale měli také jasná očekávání: dobré vzdělání, jistou práci, tamilského manžela, hodně dětí. Hudební kariéra nebyla v plánu. "To ti rýži domů nepřinese," řekl můj otec.

Přesto jsi se dokázala od těchto očekávání osvobodit a jít vlastní cestou. Odkud se vzalo tvoje odhodlání jít si za svým?
Jako dítě jsem byla velmi nejistá a mezi spolužáky jsem nebyla příliš oblíbená. Byla jsem outsider. Díky hudbě jsem našla svou sílu. Při zpěvu jsem se cítila dobře. Současně jsem tvrdě dřela abych byla sebevědomější.

Sebevědomí se dá nadřít?
Ráno jsem vstala a napsala si tři stránky do deníku, své myšlenky, své nejistoty – vymýšlela jsem řešení. Bylo to docela terapeutické. Navíc jsem stále opouštěla svoji komfortní zónu. Zarezervovala jsem si například letenku do Namibie, abych tam pracovala s divokými zvířaty. Nebo cestovala do Londýna, abych se naučila hrát na baskytaru. Byl to dlouhý proces sebeobjevování. Až ve třiceti jsem našla odvahu soustředit se výhradně na hudbu.

Odvážila jsi se toho, o čem mnoho lidí jen sní. Co bylo tím spouštěčem?
Ptala jsem se sama sebe: opravdu mě tento pohodlný život naplňuje? A uvědomila jsem si, že jsem vlastně v nejlepší pozici zariskovat a žít svůj sen. Měla jsem tu čest vyrůstat v bohatém, bezpečném Švýcarsku a těšit se z dobrého vzdělání. Kdybych selhala, nebyla bych v hromadě rozbitého skla. Důležité je zkusit to. Raději budu bojovat za svou vášeň a zapomenu kvůli ní na spoustu potu a slz, než se v 65 letech litovat, že jsem se to nikdy neodvážila zkusit. Proto jsem se přestěhovala do New Yorku s cílem napsat tam deset vlastních písní.

Jedna z těchto písní se nakonec hrála v legendárním rádiovém pořadu BBC „Future Sounds“, i když jsi neměla ani nahrávací smlouvu. Jak se neznámý amatér ze Švýcarska dostane do takzvaného „předpokoje popového nebe“?
V New Yorku jsem potkala stylistu, který mi dal kontakt na hudební a video scénu v Bombaji. Pak jsem tam přes Instagram zorganizovala štáb, vybrala všechny své úspory a natočila svůj první videoklip „Good Love 2.0“. Ten běžel v nepřetržité smyčce na indickém hudebním kanálu VH1 až ho objevili v BBC. To byl můj průlom. Jakmile moje píseň běžela v Anglii, zaklepalo na mé dveře 30 vydavatelství.

Nedávno jsi podepsala smlouvu s průmyslovým gigantem Warner Music. Před pár lety, krátce před podpisem smlouvy s jinou nahrávací společností, jsi od podpisu nakonec ustoupila. Proč?
Ano, to je pravda. Když jsem se zeptala, zda budu opravdu moci dělat vlastní hudbu a tvorbu, řekli, že musím spolupracovat s producentem labelu. To mi nepřišlo správné a smlouvu jsem nepodepsala. Nikdy jsem nechtěla smlouvu za každou cenu. Nestojím o slávu. Chci zůstat svá, dělat svůj vlastní zvuk, který jsme vytvořili společně s bratrem. Říkáme tomu «Ragu Wavy», směs R&B, soulu, hiphopu a tradiční tamilské hudby. 

Jednou jsi řekla: "Pro mě jsou moje písně o odbourávání stereotypů.“
Jednoznačně. Například chci odbourat představu, že všichni Srílančané v západním světě pracují jako kuchaři, uklízeči nebo prodavači. Jsem hrdá na to, kdo jsem. A moje hudba to oslavuje.

Cítíš jako umělkyně společenskou odpovědnost?
Myslím, že ano. Umělec by měl mít určité poselství, když už mu byl dán tvůrčí talent emocionálně pohnout lidmi. Chci povzbudit ostatní, aby naslouchali sami sobě a šli svou vlastní cestou.

Co se mohou ostatní naučit z tvého příběhu?
Neomezujte se a nestavte si vlastní cestu! Všechny nás čeká mnohem víc, než si myslíme. Ale rádi hledáme výmluvy ze strachu, abychom nemuseli dosáhnout svého potenciálu. Nebuďte spokojeni příliš brzy, život má tolik co nabídnout. Můžete dělat cokoli – i jako žena a i když je vám více než 30!

Přijali nyní rodiče tvoji nezávislost?
Ano. Jsou velmi hrdí na to, že míchám kultury a zařazuji srílanskou hudbu na mapu světa populární hudby. Někdy mi otec dokonce radí, jak bych mohla svoji hudbu zlepšit.