Každoročně se v Evropě dědí stovky miliard eur, což často vede k ostrým rodinným sporům. Specialistka na dědické právo Katja Habermann mluví o častých chybách v plánování dědictví a nabízí strategie, jak se konfliktům vyhnout.
Přestože dědické právo reguluje mnoho věcí, dědictví často vedou ke sporům. Odhaduje se, že jen ve Švýcarsku je tímto problémem zasaženo kolem 10 000 rodin. Podle průzkumu institutu Allensbach končí v Německu téměř každý pátý případ dědictví sporem, ve Francii je to dokonce každý třetí. Čím to je?
Spory o dědictví existovaly vždy. A současné společenské změny tento problém ještě komplikují. Rodinná pouta slábnou, členové rodin žijí často v různých zemích. Navíc jsou rodinné struktury mnohem rozmanitější – opakované manželství a patchworkové rodiny vedou k většímu počtu potenciálních dědiců. Lidé se zároveň dožívají vyššího věku, což znamená i složitější situace při dědictví. Hlavním důvodem sporů je však poměrně prostý fakt: mnoho lidí se nechce otázkou dědictví zabývat. Například v Německu má dle nedávné studie závěť sepsanou jen 35 % populace.
Proč je plánování dědictví tak důležité? Většina věcí je přece regulována zákonem.
Pokud jste manželé, máte společné děti, vycházíte spolu dobře a váš majetek není velký, můžete se bez závěti obejít. Pokud je ale váš život jen trochu komplikovanější – například jste byli dříve ženatí či vdané nebo nemáte děti – je vhodné závěť sepsat.
Bezdětný pár nemá přímé dědice. Proč by tedy měli mít závěť?
Častou chybou bezdětných párů je myšlenka „Jsme jen dva, kdo jiný by dědil?“ Často to ale tak jednoduché není. Pokud nejsou žádné děti, část dědictví připadne rodině zemřelého. V Německu obvykle partner dostane jen tři čtvrtiny dědictví a zbytek připadne příbuzným. Pokud pár vlastní nemovitost, neteře a synovci se mohou najednou stát spoluvlastníky. Závěť je proto důležitá nejen pro bezdětné páry, ale i pro jednotlivce, kteří chtějí určit dědice mimo rodinu.
Proč mají lidé takový problém se závěťmi?
Protože si raději zachováváme pocit nesmrtelnosti, než abychom čelili vlastní smrtelnosti. Vyhýbáme se diskuzím o rodinných konfliktech, které mohou být při plánování dědictví nezbytné. Navíc skutečnost, že tuto situaci neřešíme, pro nás osobně žádné následky nemá. Koneckonců už tu nebudeme, abychom viděli následné škody. To už si budou muset vyřešit naši dědicové.
Takže platí, že čím větší dědictví, tím více sporů?
Tam, kde je větší potenciální zisk, lidé často své spory přenesou k soudu – koneckonců se to vyplatí, protože taková řízení jsou nákladná. Spory se však objevují všude, a to i kvůli úplně maličkostem. Jeden můj klient kdysi zahájil nákladný soudní proces kvůli staré, opotřebované čajové soupravě, která neměla větší hodnotu než dvacet eur. To jasně ukazuje, že spory o dědictví často vůbec nejsou o penězích.
O čem tedy jsou?
Téměř v každém sporu slýchávám frázi: „Nejde o peníze, ale o princip.“ Zejména mezi sourozenci se často jedná o staré, někdy skryté konflikty, jako je pocit ukřivděnosti nebo toho, že je rodiče měli méně rádi. Spor o dědictví je poslední příležitostí, jak tyto konflikty řešit.
Jak se lze takovým situacím vyhnout?
Každý by měl sám rozhodnout o tom, co se stane s jeho majetkem. Ideálně prostřednictvím závěti. Rovněž by mělo být samozřejmostí sepsat plnou moc a předběžné prohlášení o zdravotní péči.
Kdy je ten správný čas napsat závěť? Ve čtyřiceti?
Někteří lidé bohužel umírají i dříve. Proto bych doporučoval, aby si lidé závěť pořídili nejpozději tehdy, když mají děti nebo nějaký majetek. Ideální je však sepsat závěť hned, jakmile dosáhnou plnoletosti. Čím dříve, tím lépe.
Proč by měl člověk kolem dvaceti let bez dětí přemýšlet o svém majetku?
To se mě ptá hodně mladých klientů. Má odpověď zní: Představte si, že jste jedináček a zemřete spolu s rodiči při autonehodě. Bez závěti by váš majetek připadl vzdáleným příbuzným – lidem, které sotva znáte nebo které ani nemáte rádi. Místo toho můžete v závěti určit, že například váš partner nebo nejlepší přítel by měli získat váš majetek. Jasné odkázání majetku je nakonec aktem finanční sebeurčenosti.
Musím kvůli závěti navštívit právníka nebo notáře?
Ne, stačí jednoduchá poznámka. Nemusí tam být ani slovo „závěť“. Důležité je, aby bylo jasné, že jde o vaši poslední vůli. Například: „Mou poslední vůlí je, aby mou jedinou dědičkou byla má dcera.“ Podepište a datujte to – a máte platnou závěť. Ale pozor: Závěť musí být napsaná celá vlastní rukou. Podepsaný výtisk nebo text, který za vás napsal někdo jiný, je formálně neplatný.
A jak napsat dobrou závěť?
Vždy doporučuji smrt nanečisto.
Co tím myslíte? Sednete si sami nebo s partnerem a promyslíte všechny možné scénáře. Co se stane, když zemře jeden nebo druhý dříve? A co když pořadí bude jiné? Vaše závěť musí pokrýt všechny možné situace. Doporučuji ji každých pět let aktualizovat.
Měli by dědicové závěť znát? Ano. Můžete jim tak vysvětlit svá rozhodnutí a dát jim možnost klást otázky. Po otevření závěti už to možné není a problém se jen přenese na další generaci.
Kam závěť uložit? Nejbezpečnější je uschovat ji u soudu, aby se neztratila nebo ji někdo nezničil.
Katja Habermann
Katja Habermann (56) je německá advokátka, specialistka na dědické právo a členka německé sítě odborníků na dědické právo. Ve své advokátní kanceláři v Hamburku již řešila více než tisíc případů dědictví.
