Nahrazení hotovosti není jen o technologiích, je to otázka důvěry.

Statisticky hotovost ustupuje. Jak budeme platit za deset let? 
Brown: Jsem přesvědčený, že i za deset let budeme stále nosit hotovost a fyzické platební karty. Použití hotovosti bude klesat, ale nezmizí. Většina spotřebitelů, kteří už dnes platí převážně digitálně, stále nosí hotovost jako zálohu pro případ, že elektronická platba selže. V budoucnu je také možné, že tzv. „hotovostní“ karty, jako jsou předplacené nebo dárkové karty, nahradí bankovky jako nouzová rezerva v peněžence.

A co vzdálenější budoucnost? 
Brown: Naše současné poznání nám umožňuje pouze spekulovat, jak budeme platit za 30 nebo 50 let. Jedno je pro mě ale jasné: bude to něco, co používáme velmi často a nosíme to neustále s sebou. Mohou to být brýle, prsten, hodinky, nebo třeba pořád mobilní telefon.
Wischnewsky: Dosavadní poznatky naznačují, že hotovost bude existovat i za 50 let. Má totiž vlastnosti, které žádná jiná platební metoda nedokáže zcela nahradit. Je univerzálně akceptovaná, použitelná offline a  zdarma. Přispívá k finanční inkluzi, chrání před kybernetickými riziky a představuje stabilní uchovatele  hodnoty nezávisle na třetích stranách. Od dob směnného obchodu tak zůstává důležitou součástí hospodářských transakcí.

Co říkají statistiky o využívání hotovosti?
Wischnewsky: Čísla mluví jasně – používání hotovosti klesá, byť pomalu. Při výzkumu jsem ale narazila na zajímavý jev: i když lidé stále více využívají alternativní platební metody, celkové množství hotovosti v oběhu dál roste. Příkladem je Japonsko – technologicky vyspělá země, která jako první zavedla QR kódy pro platby a rozvinula mobilní obchod. Přesto zůstává jednou z nejvíce na hotovosti závislých ekonomik: podíl oběživa na HDP přesahuje 20 %, přičemž přibližně 40 % hotovosti je hromaděno v bankovkách. Naproti tomu Švédsko je na opačném konci – tam podíl hotovosti k HDP klesl na cca 1 %, čímž se stává jednou z nejméně „hotovostních“ společností na světě.

Jak si tyto rozdíly vysvětlujete?
Wischnewsky: Podle mě to není jen o technologiích, ale i o hlubších společenských hodnotách. Důvěra ve společnost, ochota riskovat a obavy o ochranu osobních údajů významně ovlivňují přístup jednotlivých zemí k digitálním platbám. Skandinávie – a dnes i Čína – vykazují nejvyšší míru sociální důvěry na světě. Naproti tomu Německo a Japonsko mají nižší (a v některých případech klesající) míru důvěry a větší obavy o bezpečnost a ochranu dat. Další důležitý aspekt: způsob placení je silně ovlivněn zvyklostmi. Jinými slovy – proč bych měl měnit svůj způsob placení, pokud mi ten současný vyhovuje?

Co je potřeba k tomu, aby se takové zvyky změnily?
Brown: Typickým příkladem je čekání ve frontě na poště nebo v bance – nikdo to nemá rád. Jakmile se objevily pohodlnější a rychlejší možnosti, většina lidí rychle přešla. Důležitou roli tu hraje i tzv. síťový efekt – čím víc lidí kolem mě používá např. mobilní platební aplikace, tím spíš změním své návyky i já.

Jsou variantou i nositelná zařízení nebo implantáty?
Wischnewsky: Pochybuji, že zásahy do těla budou opravdu nutné. Nevidím v tom výrazné výhody oproti mobilním aplikacím nebo bezkontaktním kartám. Naopak – díky rozvoji biometrických autentifikačních systémů se platba pomocí rozpoznání obličeje stává realitou. Například v Číně nebo Rusku už takto můžete platit v MHD nebo při nakupování. V zemích s vyššími nároky na ochranu osobních údajů ale naráží tato technologie na odpor.

Zanechávají digitální platby příliš mnoho dat? Odrazuje to lidi?
Brown: Nemyslím si, že by obavy z datových stop výrazně ovlivňovaly platební chování. Průzkumy ukazují, že anonymita hraje při výběru platební metody menší roli než bezpečnost, rychlost nebo uživatelský komfort.

Co když systém přestane fungovat?
Brown: Riziko poruch nebo útoků existuje už dnes. Fungování pokladen, bankomatů a dalších systémů závisí na internetu i na elektrické síti. Všichni jsme asi někdy zažili, že nešly pokladny v obchodě. V zemích s nespolehlivou sítí existují záložní generátory. A pokud by nefungovalo vůbec nic – trochu nostalgicky dodávám – lze to řešit jako dřív: napsat si nákup na lístek a zaplatit později.

Liší se chování mladších a starších lidí?
Brown: Rozhodně. Podíl plateb přes mobilní aplikace je u mladých dospělých třikrát vyšší než u seniorů. Podobné rozdíly existují i podle příjmů – u lidí s vyššími příjmy je tento podíl dvojnásobný. Důvodem je jednak jejich větší technologická zdatnost, jednak odlišné spotřební chování – bohatší lidé zkrátka více utrácejí.

Podporují digitální platby neuvážené utrácení?
Brown: Na rozdíl od zažitého názoru neexistuje důkaz, že bezhotovostní platby vedou k nezodpovědnému nakupování. V jedné studii jsme ukázali, že spotřebitelé ve Švýcarsku denně utratí více, pokud platí častěji kartou. Ale: tento efekt není výrazný u mladých lidí nebo těch s nižšími příjmy. Naopak jsme zaznamenali souvislost mezi platební metodou a výší výdajů u lidí s vyššími příjmy. Bylo by zajímavé dále zkoumat, zda opravdu platí, že bezhotovostní platby vedou k vyšší spotřebě – například právě u mladých. V tomto věku se mění životní situace, rostou příjmy i výdaje. Lepší poznání by nám umožnilo se tímto tématem více zabývat.

A jak platí samotní odborníci?
Wischnewsky: Téměř vždy platím mobilem. Doma mám ale vždy hotovost jako rezervu.
Brown: U mě je rozhodující rychlost a jednoduchost – v obchodech používám bezkontaktní debetní kartu, při online nákupech švýcarskou platební aplikaci, protože placení kreditkou mi přijde zdlouhavé.