„Zpíváme staré věci, to je pravda!“

Patříte ke generaci, která vyrůstala v přesvědčení, že hudebníci jsou produktem televizních show. To se dost liší od světa klasické opery. Je to výhoda, nebo spíš nevýhoda?
Obojí. Když děláte operu dobře, můžete se od světa televize odlišit, v dobrém slova smyslu. V talentových soutěžích se neprofesionální zpěváci učí, jak se během pár týdnů dostat na první místa hitparády. U nás to takhle nefunguje. Operní zpěváci stráví vokálním tréninkem několik let, než se vůbec dostanou na jeviště. Operní domy by tyto rozdíly měly zdůrazňovat a zůstávat věrné své podstatě, aniž by se proměňovaly v muzea.

Jenže svět opery nepřináší žádné nové hity, že?
Zpíváme staré písničky, to je pravda! Ale tyhle staré písničky jsou tak dobré a je možné je interpretovat tolika způsoby, že nikdy neztratí na síle.

Vraťme se k obsazování. Jak vás objevili?
Bylo to vcelku obyčejné. Když mi bylo asi osm, přišel k nám na hodinu zpěvu ředitel pěvecké skupiny z Lucernu „Luzerner Singknaben“ a zazpíval si s námi pár písniček. Pak pozval mě a pár dalších kluků, abychom začali s „Luzerner Singknaben“ zpívat. Nejdřív jsem zpíval ve sboru a pak jsem zpíval sóla, nakonec pravidelně.

Jaké jste měl plány pro případ, že by vám pěvecká kariéra nevyšla?
Zpěvákem jsem se chtěl stát už od dětství. A taky fotbalistou, samozřejmě. Tak jsem to odjakživa podával. Ale s fotbalem jsem to nikdy nemyslel vážně (smích). Vždycky jsem sázel všechno na jednu kartu a dodneška nemám žádný plán B – a jsem tak spokojený.

Hlavní role v opeře jsou velmi vyhledávané. Je mezi zpěváky rivalita?
Většinou jsou vztahy mezi zpěváky v pohodě. Člověka těší, když nějaký jeho kolega dostane skvělou roli. Ale je tady velká konkurence a je to hodně těžký obor. Svou roli hrají taky média a prominentní osoby – můžou vám v kariéře buď pomoct, nebo ji zabrzdit.

Ve svém kalendáři máte hodně zahraničních vystoupení. Z jaké části si život řídíte sám a jak moc ho ovlivňují jiní?
Když jde o to, jaké angažmá mám vzít, určuju si to teď hodně sám. Moje kariéra se dostala do bodu, kdy jsem na tom finančně dost dobře, abych si občas mohl dovolit něco odmítnout. Na začátku kariéry jsem tuhle svobodu neměl.

Jak velkou volnost máte při intepretaci operní role?
Prostoru je v mých rolích docela málo. Musím se hodně držet textu a poznámek. Ale čím větší role je, tím víc se snažím do postavy promítnout svou osobnost. Pro individualitu je místo vždycky. To je skutečné umění. Moje interpretace se projevuje v maličkostech. Třeba pomůžu nastavit tempo árie.

Také je potřeba, aby opera přitáhla mladší obecenstvo. Vy jste aktivní na sociálních médiích. Jak tyto digitální platformy využíváte?
Komunikační kanály sociálních médií – hlavně Instagram a Facebook – vnímám jako dobrý nástroj k představování vážné hudby novému, mladšímu publiku. Dnes prostřednictvím těchto kanálů prodáváte sám sebe a svůj produkt. Já se při tom snažím být co možná nejvíc autentický. Kdybych se já, operní zpěvák, snažil být až moc cool, už tím bych prohrál.Spíš se snažím vyzdvihovat ty elementy opery, které můžou v mladých lidech probudit zájem. Může to být třeba pohled do zákulisí, videonahrávka mého zpěvu nebo prostě fotka, na které odpočívám. 

Přejete si někdy být hvězdou v nějaké populární profesi?
Nevadilo by mi vydělávat tolik jako Leonardo di Caprio, ale zase bych nechtěl tolik pozornosti. Každopádně si o sobě nemyslím, že jsem operní hvězda. Úspěch mě těší, ale v mé profesi jsou na celém světě jen čtyři, možná pět hvězd. Můžu se procházet po Curychu a nikdo si mě ani nevšimne, a tak se mi to líbí. A když mě před budovou opery poznají fanoušci, bývají naprosto diskrétní (smích).

Máte před sebou ještě dlouhou kariéru. Dokážete si představit, že byste někdy byl na zpěv moc starý?
Rozhodně. Když to půjde dobře, umím si představit, že bych zpíval do 70. Ale bude se mnou muset spolupracovat hlas. Nikdy nechci být umělec, o kterém si lidi šeptají, že už má to nejlepší za sebou. Už od dětství je mou první starostí každé ráno hned po probuzení můj hlas. Představa, že přijde den, kdy ten hlas mít nebudu a nebude mi to vadit, je svým způsobem osvobozující.