Švýcarsko je známé svou neutralitou, čokoládou, přesností a ekonomickou stabilitou. Méně známý, ale o to pozoruhodnější je jeho politický systém. Ten se vymyká téměř všem běžným evropským modelům. Nemá klasického prezidenta, silného premiéra ani dominantní politické strany. Přesto – nebo právě proto – funguje stabilně, předvídatelně a s vysokou důvěrou veřejnosti. V čem spočívá švýcarský recept na „tichou demokracii“?
Když lid rozhoduje a dělá to často
Švýcarsko je jednou z mála zemí světa, kde má skutečné slovo v zásadních otázkách široká veřejnost. Princip přímé demokracie je zde zakořeněn hluboko – a využívá se naplno. Občané mají možnost několikrát ročně hlasovat v referendech, a to nejen o celonárodních tématech, ale i o lokálních otázkách v jednotlivých kantonech.
Každý rok se konají tzv. hlasovací neděle, během nichž Švýcaři rozhodují o změnách ústavy, zákonech, daních nebo investičních plánech. Někdy jde o kulturně citlivé věci – třeba v minulosti odhlasovali zákaz stavby minaretů, zákaz nošení burek nebo přísnější imigrační pravidla. Jindy o velmi praktické, například o zrušení televizních poplatků nebo o přidělení prostředků na železnici.
Ve srovnání s Českou republikou je rozsah těchto nástrojů ohromující. U nás se referendum využívá velmi výjimečně – naposledy celostátně při vstupu do EU v roce 2003. Švýcaři naopak považují občanské hlasování za běžnou součást demokratického života. A důsledkem je i to, že jsou lépe informovaní, více zainteresovaní – a jejich důvěra v politiku je výrazně vyšší než v mnoha jiných zemích.
Prezident? Volí se pouze na rok a bez limuzíny
Dalším unikátem švýcarského systému je role prezidenta. Ten je sice volený každý rok, ale jeho postavení je převážně ceremoniální. Neřídí vládu, nevydává zásadní rozhodnutí a nemá ani sídlo, ochranku nebo funkční kancelář jako například český prezident.
Prezidenta volí parlament z členů tzv. Federální rady – sedmičlenného orgánu, který dohromady tvoří švýcarskou vládu. Každý člen rady vede své portfolio (například dopravu, finance, zahraničí...) a společně rozhodují konsenzuálně. V rámci tohoto kolegia prezident „rotuje“ – jeho funkce je spíše symbolická, reprezentativní, a nemá právo veta ani výraznější výkonnou moc.
Zatímco v Česku je prezident volen přímou volbou na pět let a má pravomoci jako jmenování ústavních soudců, premiéra, vetování zákonů nebo svolávání sněmovny, ve Švýcarsku je tento post výrazně omezený. Z pohledu česko-slovenské tradice silných prezidentů je švýcarský model fascinující tím, jak málo prostoru dává okázalosti a osobnímu kultu – a přesto dlouhodobě funkční.
Decentralizace místo emocí
Zásadním pilířem švýcarského řízení je decentralizace. Země je rozdělena do 26 kantonů, které mají vlastní ústavy, daňové systémy i rozsáhlou samosprávu. Rozhodování tak nevychází z jednoho centra, ale z celého „spodního patra“ společnosti. Kanton může mít například jiný systém školství, vlastní jazyk (němčina, francouzština, italština či rétorománština) i vlastní zákony v rámci ústavního rámce.
Díky této organizaci funguje švýcarská politika bez velkých výkyvů. Nejsou tu silní lídři s dramatickými sliby, volební kampaně nejsou konfrontační a politické debaty se většinou drží věcné roviny. Výsledkem je systém, který zvenčí působí možná až nudně – ale právě jeho „nenápadnost“ je klíčem ke stabilitě.
V porovnání s českým systémem, kde se střídají vlády každé čtyři roky, často dochází k výrazným obratům v prioritách a rétorice, působí švýcarský model jako důsledně řízený vlak – bez potřeby prudkého brzdění nebo změny směru.
Curych je sídlem nejen mnoha světových firem, ale i institucí, které denně využívají výhod tohoto systému. Z švýcarského přístupu k řízení státu lze čerpat mnoho inspirace: důraz na odpovědnost, důvěru, zapojení občanů a srozumitelné principy rozhodování. A právě tyto hodnoty se odrážejí i v naší každodenní práci – pomáháme lidem žít finančně nezávislý život, nabízíme svobodu volby a finanční jistotu. Stejně jako švýcarská demokracie stojíme na rozhodování, které má smysl a dlouhodobou vizi.
