Zeptejte se kohokoli po padesátce, čeho se ohledně stáří bojí nejvíc, a odpověď bude skoro vždy stejná: strach, že se jednoho dne nedokáže postarat sám o sebe. Není to jen dojem – podle pravidelných průzkumů České asociace pojišťoven (ČAP) patří tato obava mezi Čechy dlouhodobě na první místo, před strachem ze ztráty zaměstnání i z výpadku příjmu. A je na místě: do 85 let se na pomoc druhého člověka stane odkázaný až každý třetí z nás.
Přesto, když přijde na konkrétní krok – pojištění dlouhodobé péče, které je proti tomuto riziku přímo určené – zůstává poptávka nápadně tichá. Podle téhož průzkumu má na podobnou situaci vlastní finanční rezervu jen asi třetina lidí a pojištěním by ji dnes řešilo jen kolem 12 procent z nich; víc než třetina by na ni neměla žádné řešení vůbec. Mezi tím, čeho se lidé bojí, a tím, jak se na to připravují, je propast – a je to přesně ten typ propasti, který má smysl probrat s finančním konzultantem, dokud je na to čas.
Za mlčením je neznalost, ne nedůvěra
Podle pojistných analytiků není hlavní bariérou cena ani nedůvěra k produktu, ale prostá neznalost. Daňová podpora pojištění dlouhodobé péče platí teprve od roku 2024 a než se nové téma dostane do širšího povědomí, obvykle to nějakou dobu trvá. Roli hraje i to, komu je produkt určen – typickým zájemcem je člověk kolem 45 až 50 let a starší, segment, který klasické životní pojištění dlouho příliš neoslovovalo a se kterým je tak potřeba o riziku stáří mluvit jinak než s mladší generací.
Stát na péči sice přispívá – podle míry závislosti člověka na pomoci druhých, čím vyšší stupeň, tím vyšší příspěvek (přehled najdete v boxu níže) – ale i ten nejvyšší státní příspěvek zpravidla nepokryje náklady na kvalitní pobytovou péči v plné výši. A u nižších stupňů závislosti, kdy lidé nejčastěji potřebují pomoc doma, pokrývá jen zlomek reálných nákladů. Mezeru mezi tím, co stát dá, a tím, co péče skutečně stojí, tak nakonec nese na bedrech rodina – nebo samotný člověk, který se o sebe už nedokáže postarat.
Tlak, který v příštích letech jen poroste
Česká populace rychle stárne. Podle predikcí Ministerstva práce a sociálních věcí a Ústavu zdravotnických informací a statistiky se má počet lidí ve věku 80 a více let zvýšit z dnešních zhruba 520 000 na téměř 900 000 do roku 2050. S tím poroste i poptávka po dlouhodobé péči – domácí, terénní i pobytové – zatímco kapacit, ať už lůžkových, nebo personálních, dlouhodobě přibývá pomaleji, než jak rychle populace stárne. Systém, na který se dnes spoléhá stát, tak bude v příštích desetiletích pod rostoucím tlakem.
Co může jednotlivec udělat už teď
Dobrá zpráva je, že stát motivaci k vlastní přípravě podporuje i daňově – produkty zajištění na stáří, včetně pojištění dlouhodobé péče, si lze společně odečíst od základu daně až do výše 48 000 Kč ročně (podrobnosti v boxu níže). Není to částka, která sama o sobě rozhodne, zda si člověk pojištění pořídí. Je to ale signál, že stát počítá s tím, že odpovědnost za zajištění na stáří se bude čím dál víc přesouvat i na jednotlivce.
Věděli jste?
| Obavu ze ztráty soběstačnosti ve stáří dlouhodobě sdílí | 71–73 % Čechů (ČAP, 2022–2023) |
| Do 85 let se závislým na pomoci druhých stane | až každý třetí Čech (ČAP) |
| Vlastní finanční rezervu na tuto situaci má jen | 30 % lidí, pojištěním by ji dnes řešilo jen 12 % (ČAP) |
| Pobyt v domově pro seniory vyjde měsíčně přibližně na | 17 000* – 55 000 Kč a víc, podle typu zařízení (* deklarovaný údaj leden 2027) |
| Příspěvek na péči (dospělí, 2026) se pohybuje od | 1 300 Kč (I. stupeň) do 23 000–27 000 Kč (IV. stupeň) měsíčně |
| Lidí ve věku 80+ v ČR je dnes zhruba 520 000, do roku 2050 podle predikce MPSV a ÚZIS | až 900 000 |
| Roční daňový odpočet na produkty zajištění na stáří (včetně pojištění dlouhodobé péče) | až 48 000 Kč = úspora až 7 200 Kč na dani |
Rozpor mezi tím, čeho se lidé nejvíc bojí, a tím, na co se skutečně připravují, je sám o sobě zajímavý úkaz. U dlouhodobé péče má ale navíc jasný časový rozměr – tlak na systém i na rodinné rozpočty bude v příštích letech jen růst.
Právě proto stojí za to věnovat tématu prostor, jaký si zaslouží: ne jako abstraktní obavu, ale jako otázku, kterou má smysl probrat s konzultantem dřív, než se stane naléhavou.
