Představte si stát, kde má každý obyvatel svoje soukromé místo v podzemí – i když ho nikdy nevyužije. Zní to jako začátek dystopické novely, ale je to jen běžné úterý ve Švýcarsku. Země má kapacitu krytů pokrývající přes 100 % populace – tedy víc míst k úkrytu, než má obyvatel. Nikde jinde na světě nenajdete nic podobného. A skoro nikdo o tom neví, protože to není věc, kterou byste čekali na pohlednici vedle horských jezer.
Zákon o krytech
Všechno začalo v 60. letech, uprostřed studené války. Švýcarský parlament v roce 1963 schválil zákon, který dodnes platí (i po pokusech ho zrušit): každý obyvatel musí mít v dosahu svého bydliště místo, kam se dá v případě krize schovat. Majitelé bytových domů proto musí u nových staveb budovat a udržovat kryt, nebo si od obce koupit místo ve sdíleném. Soukromý kryt vyjde na přibližně 10 000 dolarů, místo ve veřejném pak stojí přibližně 1 500 dolarů za osobu – ceny se navíc liší kanton od kantonu. Bere se to smrtelně vážně – nejde o žádnou symbolickou gestikulaci, ale o skutečné vzduchotěsné místnosti s pancéřovými dveřmi a filtrací vzduchu, které se běžně používají jako sklepy, cvičebny nebo sklady vína, dokud nikdo krizi nevyhlásí.
Vojenská opevnění v Alpách
Nejzajímavější část příběhu se ale neodehrává pod paneláky, nýbrž v horách. Švýcarská armáda dodnes udržuje síť desítek tisíc bunkrů a opevnění v Alpách – a spousta z nich vypadá jako cokoliv jiného než vojenský objekt. Typický horský dům, stará stodola nebo obyčejný kus skály může ve skutečnosti skrývat protitankové dělo nebo pozorovací stanoviště. Architektura tu sloužila jako kamufláž v pravém slova smyslu: fasáda dřevěné chalupy, uvnitř beton silný přes dva metry. Tahle strategie má kořeny už v 80. letech 19. století, kdy vznikaly první pevnosti bránící horské průsmyky, a vyvrcholila za druhé světové války takzvaným národním reduitem – plánem, podle kterého by se armáda v případě invaze stáhla z nížin a měst přímo do hor, kde by dokázala zablokovat každý průchod. Mosty, silnice i tunely jsou dodnes navržené tak, aby je bylo možné na dálku odpálit. Německo invazi plánovalo už v roce 1940. Nikdy k ní nedošlo – a nikdo neví jistě, kolik na tom měla podíl právě tahle poněkud paranoidní připravenost.
Tunel Sonnenberg
Pokud má švýcarská posedlost úkryty jeden ikonický symbol, je jím tunel Sonnenberg v Lucernu. Navenek běžný dálniční tunel, uvnitř největší civilní protiatomový kryt na světě v době svého dokončení v roce 1976. Kapacita: 20 000 lidí, tedy třetina tehdejšího obyvatelstva Lucernu. V případě krize se měl provoz zastavit, tunel uzavřít čtyřmi 350tunovými ocelovými vraty silnými 1,5 metru a během několika hodin proměnit v sedmipatrové podzemní město s nemocnicí, velitelským stanovištěm, rozhlasovým studiem i celami. Jediný velký test, pětidenní cvičení s příznačným krycím jménem Mravenci, proběhl v roce 1987 a odhalil nepříjemnou pravdu: zavřít všechny čtyři obří brány trvalo přes 24 hodin a rozestavět 20 000 lůžek se v rozumném čase nepodařilo vůbec. Od roku 2006 je Sonnenberg zmenšený na kapacitu 2 000 lidí, provoz udržuje jeden člověk se dvěma asistenty a veřejnost si ho může jednou měsíčně prohlédnout na prohlídce.
Druhé využití bunkrů
Když hrozba jaderné apokalypsy trochu vybledla, Švýcaři nenechali stovky vybudovaných krytů jen tak chátrat. Vznikl z nich malý byznys se zajímavou estetikou. V kantonu Appenzell umělci proměnili jaderný kryt v takzvaný Null Stern Hotel – hotel „nula hvězdiček", kde místo minibaru dostanete betonové stěny, jednoduchou postel a promyšlenou ironii vlastního konceptu. Jinde se z bývalých vojenských bunkrů v Bernském Oberlandu stala datacentra s příznačným jménem Swiss Fort Knox: podzemní úložiště pro banky, farmaceutické firmy i parlament, chlazené ledovcovou vodou z podzemních jezer, hlídané rozpoznáváním obličejů a trezorovými dveřmi z dílen, které jinak dodávají bankám. Kolují historky o soukromých klientech, kteří sem přilétají vrtulníkem a ukládají něco cennějšího než data.
Nejde jen o kuriozitu do kvízu. Je to výraz národní povahy, kterou nikdy nenajdete v reklamě na turistiku: hluboce zakořeněná představa, že příprava na nejhorší je forma zdvořilosti vůči budoucnosti. Švýcaři si vybudovali stát, který doslova počítá s tím, že se něco pokazí – a pak tu infrastrukturu, když se nic nepokazí, elegantně přetaví na hotel, datacentrum nebo muzeum. Možná je tohle to nejvýstižnější švýcarské klišé, které jsme si nechali na konec: ne přesnost hodinek, ale přesnost plánu B.
